Mnichovský operní festival má již dlouhou dobu tradici a každým rokem přitahuje pozornost milovníků opery, místních i zahraničních. Nejde však o festival v pravém slova smyslu, protože jeho dramaturgickou náplň tvoří repertoár Bavorské státní opery, ovšem v širokém záběru, vedle operních a baletních představení jsou zde i koncerty, symfonické i komorní a zpravidla alespoň jedna festivalová premiéra.
Tou byl letos Wagnerův Lohengrin . Dílo notoricky známé a milované. Všechna představení totálně vyprodaná, divadlo obležené lidmi s cedulemi „suche Karte“, šance sehnat vstupenku těsně před představením téměř žádná. Představení bylo proto v rámci „Oper für alle“ při jedné z repríz velkoplošně přenášeno na náměstí před budovou opery, kapacita asi 10 000 diváků, vstup volný.
Režisér Richard Jones dokonale popřel nejen samotný příběh, ale i mravní étos a romantickou podstatu legendy o rytíři sv. Grálu, jehož podmínkou bylo zůstat v anonymitě. Jones Wagnerův příběh totálně narušil, ba dokonce „vymyslel“ jiný, avšak naprosto pochybený dějový rámec, stavbu a zkázu rodinného domku. Lohengrin je projektant, během předehry narýsuje projekt patrového domku, který pak společně s Elsou, ale i Ortrudou a najatými zedníky během opery staví. Když je dům horko těžko dostavěn, mají ho zasvětit Elsa s Lohengrinem svatební nocí. Ale Elsa nedokáže splnit Lohengrinovu podmínku (teď se násilně do story stavby rodinného domku přece jen vnutil původní děj) a on v hněvu celý dům podpálí. Z rytíře sv. Grálu se stane prachobyčejný žhář. Než se Lohengrin objeví, je Elsa stavbou domku tak posedlá, že ji zde nemůže justiční stráž k soudu ani přivléci, nakonec, když se pořád na hlasatelovu opakovanou výzvu nikdo neobjevuje, má být na improvizované hranici ještě před zahájením vlastního soudu upálena, jeden z pochopů už zažehl kapesní zapalovač a chystá se chomáče uschlé trávy podpálit, ale v hodině dvanácté se objeví Lohengrin a pochop zase oheň zhasne. Kdo ví, jak Boží soud dopadne, a on dobře ví, že vítěz v boji má vždycky pravdu. Během duetu Telramunda s Ortrudou se Lohengrin činí, natírá dveře a únavou zmožen usne na lavici. Když Elsa vezme Ortrudu do ještě nedokončeného domu, obě se vrhnou do práce, Ortruda pomáhá dle hesla „když se ruka k ruce vine, tak se dílo podaří“.
Elsa chodí v montérkách, Lohengrin v džínových kalhotách a propoceném tričku, král a rytíři jsou v oblecích s kravatami. Snad byl celý příběh o rytíři přijíždějícím na loďce tažené labutí míněn jako reklamní trik na stavbu rodinných domků či pojišťovny, která varuje před možností požáru. S Wagnerovým dílem to nemělo společného zhola nic, až na to, že se jeho noty hrály i zpívaly. Ale to naštěstí ještě platí téměř vždycky.
Je zvláštní, že soudobá operní režie víceméně rezignovala jak na dekorativnost a oslňující bombastičnost, což by se dalo pochopit, tak na charakterizační svébytnost vystihující prostředí a životní styl odpovídající tomu kterému dějovému příběhu, což se pochopit nedá.
Výprava Lohengrina sloužila výhradně extravagantní režijní koncepci, kterou jistě výtvarník scény Ultz splnil beze zbytku. Postavit patrový rodinný domek na holém jevišti během večera nebyl rozhodně úkol jednoduchý, ale ty cihly, pytle vápna, cementu, míchačka na maltu a hromady písku, zabírající takřka celé jeviště, opravdu do Lohengrina nepatří. A výtvarník scény pracuje na zakázku. Je ovšem na něm, zda ji přijme. K tomu ho jistě nikdo nenutí. Ovšem i tady platí ono nerudovské: „Kdo chvíli stál, již stojí opodál!“, takže to musíme svým způsobem chápat.
Kostýmy rovněž navrhl výtvarník Ultz. Ty jsou vždycky aktualizačními trendy poznamenány nejvíc. Jednak je jim ubírána jejich charakterizační funkce, pán nebo kmán, král nebo žebrák, sedlák nebo podruh, všichni jsou v saku a kravatě, když je tam nějaká ta kožená bunda nebo světle šedý baloňák, to už lze považovat za velký projev fantazie výtvarníka kostýmů. Co taky navrhovat? Barvy kravat nebo ponožek?
I když jsme dnes nuceni zabývat se spíše režií a scénografií, konečné slovo na celkovém vyznění toho kterého představení má vždycky dirigent. Svrchovaným pánem večera je on. Jeho taktovka má zázračnou sílu vzkřísit noty z papíru a dát hudebně-dramatické podobě představení konečnou fazónu. Nejenže zpravidla dává nástupy a popřípadě zachraňuje tonoucí, ale především dotváří rytmus, tempo, dramatické napětí i atmosféru té které scény. Režisér a scénograf vše připravují dopředu, ale dirigent bezprostředně určuje, zda má „srdce a krevní oběh“ večera ten správný tep, zda magická síla hudby dostala ten správný směr i míru, protože interprety je třeba nejen řídit a vnitřně rozohnit, ale i mírnit a krotit, pokud by hrozilo, že se utrhnou ze řetězu.
Jisté zklamání přinesl dirigent Kent Nagano, v současné době Generalmusikdirektor mnichovské opery. Jeho pojetí Lohengrina bylo sice pečlivě propracované v detailu, ale postrádalo napětí. Nestačí jenom pečlivá příprava a transparentnost každé hudební fráze. Nevadila by příliš volná tempa, ale málo akcentovaná agogika a ne vždy dramaticky cítěná dynamika poznamenaly mnichovského Lohengrina skutečně neblaze. Znamenitá kolektivní tělesa – orchestr a sbor – tu nebyla plně využita, ještě že bylo k dispozici opravdu vynikající sólistické obsazení.
Jako Lohengrin upoutal Jonas Kaufmann především svým charismatem i přirozeností projevu, na wagnerovský part mu ovšem chyběla průraznější střední poloha. Skvělé byly obě ženské představitelky – Anja Harteros jako Elsa a Michaela Schuster jako Ortrud, jimž vhodně sekundovali Wolfgang Koch jako Telramund, Christof Fischesser jako král Heinrich der Vogler a Evgeny Nikitin jako hlasatel.
Tolik tedy festivalová premiéra. Ostatní festivalová operní představení (nepočítám-li tři dodatečně přidaná představení mimo hlavní program) lze považovat za víceméně kmenový repertoár, který bude ochotně akceptovat každý abonent. Hudební nastudování se nesla ve standardní úrovni, pozornost vzbuzovali jako vždy sólisté a pak především režie. Ta dnes stále vzbuzuje vzrušené diskuse, třebaže si obecenstvo za léta, co jevištní podobu oper zcela ovládl postmodernismus se všemi svými atributy, už na ledacos zvyklo, ale dá se říci, že všechny ty „aktualizace“ mnohým milovníkům opery hýbou žlučí a že to dávají často i hlasitě najevo, třebaže to nic neznamená. Těch, co tleskají, je většina. A pokud jsou i při vysokých cenách představení vesměs vyprodaná, tak se de facto nic neděje.
