Sekvence Stabat Mater. Jestliže pohledem 21. století je pro barokní dobu typické Pergolesiho Stabat Mater, pro 19. století je nejgeniálnější hudební projekcí Stabat Mater op. 58 Antonína Dvořáka. Od doby premiéry v roce 1880 na pražském Žofíně bylo uvedeno nesčíslněkrát, od amatérských, nadšeneckých či spolkových provedení až po profesionální kreace, které dokonale prezentovaly genialitu partitury. Dlužno dodat, že takových kupodivu bylo méně, než by se dalo čekat. K tomu je totiž zapotřebí dokonale vyrovnaného aparátu orchestru, sboru, sólistů a dirigenta a výjimečného okamžiku v čase. Letos měly Česká filharmonie a Symfonický orchestr hlavního města FOK identický nápad a uvedly Dvořákovo dílo ve stejný čas. FOK nabídl Dvořáka v česko-slovenském obsazení na „Škaredou středu“ 23. 4. v Obecním domě, Česká filharmonie 23., 24. a 25. 4. v Rudolfinu. Poslechl jsem si poslední filharmonické provedení, protože co může být hudebně a duchovně více oblažující, než Stabat Mater na Velký pátek?
Česká filharmonie pozvala Pražský filharmonický sbor a relativně vyrovnanou čtveřici spíše mladších a méně známých sólistů – sopranistku Eri Nakamuru, mezzosopranistku Elisabeth Kulman, tenoristu Michaela Spyrese a basistu Jongmina Parka. Vnějším katalyzátorem pro maximální úsilí celého provozovacího aparátu byl zvukový záznam, který realizoval tým společnosti Decca Classics. (Termín vydání není zatím znám.) Všichni byli maximálně koncentrovaní, nicméně jsem měl přibližně 85 minut pocit, že tím, kdo hudbu nejvíce prožíval a užíval si ji, byl dirigent Jiří Bělohlávek. Jakoby to byla jeho modlitba! Možná jej k tomu vedl čas Velikonoc, bolestný obsah dávnověké sekvence nebo samotná hudba, která je mu bytostně blízká, ale prožívání interpretované hudby bylo slyšitelné a skrze jeho gesta i viditelné. Bělohlávkovo pojetí kantáty se oproti 80. letům, kdy jsem měl osobní zkušenost s jeho výkladem, přece jen změnilo. Teď je méně kontrastů, dramatu, tempa jsou klidnější, vážnější, naopak je více vroucnosti, kantability, promýšlení detailů a budování tektonické „katedrály“. Tempová změna mě hlavně upoutala v úvodním Stabat Mater dolorosa, v andělsky zazpívaném Virgo virginum praeclara (Panno panen plná jasu) a sugestivních gradacích závěrečného Quando corpus morietur (Tělo zemře). Musím přiznat, že současný totálně „neoperní“, nepatetický a hluboce duchovní výklad této hudby Jiřího Bělohlávka je mi velmi blízký.
Výkon sboru byl opět mimořádný. Dirigent právem věřil, že i v pomalejším tempu dechově utáhne melodické linie, provázanost hudby a slova. O detailní práci s frázemi se v přípravné fázi postaral sbormistr Lukáš Vasilek. Sboristé ukázali všechny svoje kvality – dokonalé legato, hlasovou měkkost, homogenitu a souzpěv. Musel jsem obdivovat pianissima (Quis et homo, Eia mater, Virgo virginum…) i barevně měkká, nicméně drtivá fortissima (Paradisi gloria). Pražský filharmonický sbor byl ozdobou koncertu! Nicméně podobně nadstandardní, flexibilní a spolehlivý byl i orchestr. Stejně jednoznační však bohužel nebyli sólisté. Jedničku si zaslouží americký tenorista. Jeho lyrický, zdravý hlas bez manýr se klenul nad kolegy a kvalitou je zcela zastínil. Ocenil jsem, že jednak chápal text, dokonce vypadal, že se s ním ztotožňuje, jednak svoje sólo ve Fac me vere tecum flere (S Tebou pláči, slza smáčí) zpíval měkce, prostě, zprvu téměř chlapecky a bez operní manýry. Příjemný byl i projev rakouské mezzosopranistky. Není to sice osobitý, výjimečně kvalitní hlas typu například Bernardy Fink z přelomu minulého a tohoto století, ale její interpretace myslím mohla naplnit očekávání týmu firmy Decca. (Škoda, že v Inflammatus et accentus – Až před Božím soudem stanu nebyla přece jen poněkud naléhavější.) Korejský basista má hutný, nosný hlas, ale bohužel pro tuto hudbu kupodivu dutý, málo měkký a tvárný. A neměl jsem pocit, že se ztotožňuje s podstatou hudby, ale mohu se mýlit. (S nostalgií jsem si vzpomněl na kreace Richarda Nováka z 80. i 90. let.) To, co jsem napsal o Elisabeth Kulman a Jongmin Parkovi nejspíš režie nahrávky vyřeší střihy, neboť mají jistě hodně materiálu, nicméně co udělají s nevyrovnaným výkonem sopranistky, nevím. Možná zpívala v předchozích dnech lépe, ale na Velký pátek byla Achillovou patou večera. Na počátku byla vibratem a intonací nejistá, postupně se naštěstí zklidnila a zlepšila. Nicméně její úzký hlas moc do dirigentovy koncepce nezapadl.
Když pominu maličké interpretační stíny, bylo pro mě provedení Dvořákovy kantáty vzácným setkáním s hudbou, která patří v duchovní hudební literatuře k mým nejmilejším a bylo krásným završením hlavního svátku všech křesťanů.
Možná to tak Jiří Bělohlávek nezamýšlel, ale jeho velkopáteční motlitba jako by symbolicky směřovala i do rozvráceného Blízkého východu a dramatické současnosti Evropy, jež si neví rady ani s milosrdenstvím, ani s terorismem.
