Energie a trpělivost festivalového publika Dvořákovy Prahy mohly být vyčerpány sobotním nastudováním Dvořákova oratoria Svatá Ludmila v původní nezkrácené podobě (konečně!), která za přítomnosti televizních kamer skončila krátce před sobotní půlnocí 15. 9. 2018. Dramaturgická zarputilost pořadatelů Dvořákovy Prahy a zvídavost festivalových návštěvníků ovšem neberou konce. Tak mohla být hned následujícího dne, v neděli 16. 9. 2018, předložena posluchačům další festivalová lahůdka, tentokrát v podobě Dvořákovy Mše D dur. Nikoliv ovšem v lužanském originále pro čtveřici sólistů a čtyřhlasý sbor s doprovodem varhan (1887), nebo orchestrální verzi s průvodem komorního orchestru (B. 175, 1892), ale v tzv. verzi pro Rudolfinum, kterou se již před lety snažil opakovaně oživit Adam Viktora se svým Ensemble Inégal.
Rudolfinská verze Dvořákovy mše spočívá v rozšíření basové linie o tři hluboké smyčcové nástroje (dvě violoncella a kontrabas) a ačkoliv ji Dvořák sám považoval za nejideálnější podobu tohoto svého díla, příliš se neliší od původní lužanské verze. K provedení Dvořákovy mše byli pozváni domácí sólisté a britští hosté z nejpovolanějších, totiž soubor dobových nástrojů Orchestr osvícenské éry (Orchestra of the Age of Enlightenment), který se již dávno nevěnuje jen hudbě 17. a 18. století, ale i Dvořákovi (Violoncellový koncert h moll se sólistou Stevenem Isserlisem), jeho vrstevníkům a následovníkům. Druhým, snad ještě vzácnějším hostem z Albionu byl třicetičlenný Sbor Královské koleje (Choir of King’s College) z Cambridge. Pokud bych snad chtěl hned následujícího dne slyšet z účinkujících umělců někoho podruhé, byl by to právě tento chrámový sbor s chlapeckými soprány a alty a mladistvě vyhlížejícími a zpívajícími tenory a basy. Interpretační zápal, zaujetí a porozumění zpívanému texty musely publikum dojímat. Dvořákova mše v nastudování tohoto sboru byla učiněným zážitkem, nejen kvůli specifickému témbru britských chrámových sborů, ale především kvůli jeho technickým kvalitám, rytmické a dynamické elasticitě a schopnosti tlumočit sdělení zpívaného textu. Při vší úctě k německé tradici chrámových sborů, neřkuli domácím smíšeným sborům, z vystoupení Sboru Královské koleje nebylo možno neodcházet bez nadšení.
Úvodem večera zazněla jako přiléhavá hudební pohlednice z britských ostrovů kratičká třívětá Smyčcová serenáda e moll Edwarda Elgara, vhodně zvolená ve společnosti Dvořákovy mše: Elgar pod Dvořákovou taktovkou na ostrovech dokonce hrál a českého mistra devótně uctíval, znaje pocity opuštěnosti katolického skladatele s irskými kořeny v majoritním anglikánském prostředí viktoriánské Anglie. Škoda jen, že Elgarovo dílko je tak stručné – volalo po opakování, nebo alespoň po doplnění o některé z dalších menších skladatelových děl v obsazení smyčcového orchestru. Spojnicí mezi vstupní Elgarovou serenádou a Dvořákovou mší byla Mše č. 2 G dur Franze Schuberta, jehož duchovní tvorbu Dvořák dobře znal a sám také provozoval, nemluvě o Dvořákově důvěrné znalosti Schubertových symfonických a komorních děl. Schubertova mešní kompozice jen vhodně doplňovala dramaturgický rámec večera, jehož tematicky koncentrovaný a promyšlený program zaslouží pochvalu. Podle strhující reakce publika byli vítězi večera britští sboristé, vedle nichž skvěle obstál i český vokální kvartet. Mezzosopranistka Markéta Cukrová dílu propůjčila suverénnost svého jistého a krásně znělého hlasu a všechno porozumění kontrapunktickým a rétorickým souvislostem mezi Dvořákovým dílem a jeho barokními předchůdci. Vavříny večera si plně zasloužili i tenorista Aleš Voráček a barytonista Roman Hoza, kteří by se mohli stát suverénními oporami dalších dvořákovských projektů Dvořákovy Prahy. Disponují zajímavými hlasy, kterým bylo radost naslouchat. První dámou večera byla bez pochyby sopranistka Pavla Vykopalová, v jejímž hlase a skromném pódiovém vystupování se ukrývá poklad české pěvecké scény. Mediátorem večera byl britský varhaník, sbormistr a dirigent Steven Cleobury, jemuž především náležely závěrečné ovace ve stoje. Tentokrát byly zcela na místě.
