Abonentní koncert České filharmonie řady A přinesl 5. června setkání dvou velkých hudebníků, amerického houslisty Joshuy Bella a německého dirigenta Christopha Eschenbacha. V prvé polovině večera zazněl Camille Saint-Saëns, jeho nejčastěji hraný Houslový koncert č. 3 h moll. Hned v úvodu Bellova robustní dikce hlavního tématu otevřela imponujícím způsobem tento nástrojově vděčný koncert, který francouzský mistr dedikoval slavnému španělskému virtuosovi Pablu de Sarasate. Všechny polohy díla, na něž bývá někdy trochu nespravedlivě shlíženo jako na nepříliš hluboké a povrchní – jako ostatně na celý Saint-Saënsův kompoziční odkaz – dokáže americký houslista vystihnout s maximální přesvědčivostí a téměř scénickým efektem. Má koncert skvěle zažitý léty provádění a zná dokonale všechny jeho rafinované finesy i úskalí. Zejména jeho naturelu vyhovuje – stejně jako v případě Sibeliova koncertu, jehož je rovněž skvělým interpretem – vypjatý dramatismus díla, temný i ohnivý současně, nesený cikánskými iberskými intonacemi a hrou na g struně, ale přesvědčivě tlumočí i líbeznou kantilénu volné věty, s apartně instrumentovanými flažolety (v souzvuku s klarinetem) v závěru. Česká filharmonie překvapila trochu robustním, drsnějším zvukem, ne zcela vyrovnaným – o nějakém detailním nastudování tentokrát nelze hovořit, ale na celkové vyznění díla, spojující svrchované technické mistrovství skladatele i interpreta, to nemělo větší vliv. Joshua Bell nesporně dnes patří k jeho nejpovolanějším interpretům. Svou zaujatou, nervní hrou, po okraj naplněnou dynamismem a energií, vyvolává vzpomínky na velké intepretace mistrů minulosti, Henryka Szerynga, Nathana Milsteina a Zina Francescattiho.
Hloubky se dostavily po přestávce. A s nimi i promyšlená útvarnost. To, co předvedl velký německý mistr taktovky s Českými filharmoniky v Brucknerově Třetí symfonii d moll, nelze než přiřadit k velkým dirigentským koncepcím posledních let u pultu našeho nejlepšího orchestrálního tělesa. A nejen pokud jde o toto velkolepé dílo, v němž Anton Bruckner poprvé promluvil na poli symfonie otřesnou silou své výpovědi. Hrála se ovšem 3. verze z roku 1889 – Fassung letzter Hand – značně oproti znění z roku 1873 osekaná a předělávaná (v níž se naštěstí již podařilo eliminovat snad všechny „vylepšující“ nánosy Franze Schalka a jiných „dobráků“), která již pozbyla leccos ze své rudimentární síly, ale také z jisté nemotornosti, neohrabanosti, nešikovnosti.
Polohy privátní zpovědi jsme zvyklí hledat spíše na poli komorní hudby – Christoph Eschenbach chápe Třetí jako výsostně soukromou symfonickou konfesi, která vás dokáže přibít do sedadla svou nespoutanou monumentalitou, a to i tehdy, jestliže se vám její apelativní patos může místy i zajídat. I tehdy je účin obrovitého, hodinu trvajícího díla nesmírný, byť třeba i rozporný. Nekonečné gradační vlny se na vás po celý večer valí s elementární silou, jež však hledá a nachází svou imanentní logiku v samotné logice Brucknerovy hudební řeči. Brucknerova symfonická dikce je umanutě posedlá běsem víry ve „svého milého Pánuboha“ – víry, jež nedbá na nic kolem sebe a kterou linecký varhaník prožíval po celý život zvláště bolestně, složitě a rozporně. Právě Třetí, společně s nedokončenou Devátou, je toho nejmakavějším dokladem. Monolitický gigantismus Eschenbachova pojetí, v němž si svou živelnou dramatičnost podržuje vše – ba i cézury! – našel včera vnitřní souznění u filharmoniků, hrajících v báječné formě, v plném obsazení (8 cb a 10 vc) a s maximální koncentrací. Jako by tak obávaná mechaničnost neustálých návratů – ten mnohdy fádní koncept společný všem Brucknerovým Devíti – byla tentokrát šťastně kamsi odplavena, a posluchači nezbude než kapitulovat před otřesnou silou Brucknerových unison. Eschenbachova interpretace komunikuje nejpřesvědčivěji právě tam, kde se pokouší o totéž, co autor. Tedy tam, kde se Brucknerovi zjevuje Bůh a on se pokouší, i zde, ten svůj nevyslovitelný zážitek božího zjevení intonovat. Devětkrát po sobě.
Christoph Eschenbach před námi vystavěl olbřímí oblouk sahající od prvobytného d moll uvádějícího v starozákonní troubě a ztichlém plénu smyčců jedno z největších témat, jimiž byla zahájena jakákoli symfonie, až k závěrečnému slavnostnímu D dur artikulujícímu vítězný návrat tématu. Pojetí, před nímž se nelze než hluboce sklonit.
