Hudební festival Moravský podzim v koprodukci s Terénem – nedávno vzniklou dramaturgickou, produkční a distribuční platformou Centra experimentálního divadla – uvedl ve středu 2. října v divadle Husa na provázku světovou premiéru jevištního provedení rozhlasové hry Oidipus se scénickou hudbou Bohuslava Martinů a textem Andrého Gidea. Režie díla se chopil Mark Ther, scénu navrhl Matěj Sýkora, kostýmy zhotovila Zuzana Formánková a světelný design vytvořil Jonáš Garaj.
Gideův Oidipus přináší modernizovanou a aktualizovanou verzi antické tragédie, která se po staletí stává inspirací spisovatelů, malířů, sochařů, skladatelů a řady dalších umělců. Podobně jako ostatní, i Gide se snažil zachytit v nesmrtelném příběhu ozvěny své doby a nabídnout nebohému králi Oidipovi vlastní řešení nelehkého morálního (a koneckonců i rodinného) problému.
André Gide, který po většinu svého života vedl vnitřní boj s katolickým i protestantským viděním světa a který se od Boha Starého a Nového zákona neustále odvracel, jen proto, aby se k němu v jiné formě opět navrátil, promítl tuto svoji fatalistickou bezvýchodnost mimo jiné i do dramatu Oidipus. Postava Bohu oddaného, místy snad až zhoubně fanatického slepého učitele Oidipových dětí Theiresia stojí v přímé opozici k vyhrocenému „self made man“ světonázoru krále Oidipa a nejdůležitější názorové přestřelky se odehrávají právě mezi nimi.
Ačkoliv je Oidipův osud tragický, přiznává mu Gideova hra morální vítězství ve vzdoru proti nespravedlivě připravenému osudu. Za účelem sdělení stírá dramatik rozdíly mezi antickými božstvy a křesťanským Bohem a operuje zde jak s myšlenkou pokání, odpuštění hříchů a modlitbou, tak s věštbami a zjevením od bohů. Otázkou zůstává, jestli zvolený formát (a koneckonců i námět v tomto zpracování) není pro takto bohatý pantheon příliš těsný.
Bohuslav Martinů doplnil Gideovu hru v duchu melodramu, jediný zpěv, který ve hře zaznívá je položen na slabice, nejedná se tak o žádnou část libreta. Samotné zhudebnění užívá prvků hudební avantgardy a osciluje mezi vážností a parodií, čímž částečně umocňuje (a ospravedlňuje!) vnitřně ne vždy zcela konzistentní vyznění dramatu.
Režijní zpracování Marka Thera zahájilo inscenaci sympatickým úvodním slovem Luďka Strašáka odkazujícím k prvnímu uvedení Oidipa na vlnách stanice Praha 1-Liblice ze dne 7. února 1936. Toto milé pokynutí prvnímu provedení zdařile uvedlo nejen samotné dílo, ale navíc seznámilo posluchače s jeho genezí. Po připomenutí památky v srpnu zemřelého herce a pedagoga Františka Derflera, kterému bylo představení věnováno, dostali prostor samotní herci. V roli Oidipa se představil Vladimír Hauser, jeho manželku Jokastu ztvárnila Helena Čermáková. Dcery Antigonu a Isménu hrály Ivana Plíhalová a Uršula Kluková, jejich bratry Eteoklése a Polyneikese pak Mark Kristián Hochman a Radim Brichta. Královnina bratra Kréonta ztvárnil Jan Kolařík, učitele Theiresia Miloslav Maršálek. Výtečný výkon předvedl především Jan Kolařík, který zaujal precizní dikcí a důkladnou prací s výrazem, při které přecházel od pokojného a přátelského tónu hlasu až k úlisným a prospěchářsky znějícím polohám. Povedená byla také Jokasta s mírným, ale napjatým tišením svého manžela v závěrečných částech hry. Titulní postava v provedení Vladimíra Hausera se z počátku mohla zdát vytržená z kontextu a snad až zbytečně tlačící na pilu, s postupným odkrýváním zamýšleného vyznění díla však jeho „hospodské rozumbradovství“ fungovalo jako ideální protipól zbytku postav a akcentoval podprahové humorné chápání celého dramatu.
Hudební nastudování pod taktovkou Tomáše Krejčího excelovalo především v náročnějších a rytmicky složitějších částech, pochvalu si však zaslouží ponejvíce interpretačně zdařilá, a především citlivě uchopená violová sóla Juliána Veverici. Obzvláště působivé bylo Vevericovo delikátní vibrato doprovázející některá emotivní Oidipova vyznání. Přesná byla také rytmická souhra interpretů. Povedený byl rovněž jemný a procítěný lyrický zpěv Pavly Radostové ozdobený na patřičných místech vkusným a křehkým rozechvěním závěrečných částí frází. Dirigent bedlivě dbal co nejorganičtějšího spojení mluveného textu a hudby a poslední tóny částí nechával doznít tak, aby co nejlépe podtrhly vyznění odvíjejícího se příběhu.
Na samotném jevišti se toho mnoho nedělo; herci stáli v antizujících kostýmech u pultíků, od kterých předčítali své monology a dialogy. Chór stál na levé straně pódia v něčem, co snad mohlo být rozpadající se opevnění starověké nebo středověké tvrze, a nad Oidipem visela rudá látka upomínající jeho krvavý zločin. Scéně vévodil antiku evokující sloup plnící se nasvíceným dýmem, výsledný dojem dotvářely trsy rákosí. Celkový dojem byl vyvážený a scéna povedeně dotvářela režisérský záměr Marka Thera.
Výsledné představení bylo pro inscenátory velkým krokem do neznáma, rozhlasová hra Oidipus nebyla ještě nikdy předtím jevištně zpracovávána, a tak to herci, hudebníci, a především režisér museli vyzkoušet na vlastní pěst. Bylo by bezesporu zajímavé shlédnout dílo s kompletní jevištní akcí, která by možná zamezila místy nechtěnému přehrávání. Tak či tak díky festivalu za tuhle dramaturgickou libůstku!
