Mozartova hudba zní ve Vídni dennodenně, avšak ani v rakouské metropoli ne vždy v provedeních, která by se nesmazatelně vryla do paměti posluchačů. K památným koncertům se možná zařadí překvapivě první společné vystoupení rakouských umělců s českými kořeny Rudolfa Buchbindera a Nikolause Harnoncourta v přítomnosti souboru starých nástrojů Concentus musicus Wien (recenzuji koncert 9. 6. 2012). Zatímco ve společnosti hráčů standardních symfonických orchestrů s moderním klavírem na pódiu se již jmenovaní umělci opakovaně setkali (připomínám alespoň jejich zajímavé snímky obou Brahmsových klavírních koncertů), společně se souborem CMW a replikou Walterova kladívkového klavíru z dílny Paula McNultyho vystoupili poprvé a jak dirigent úvodem večera konstatoval, patrně naposledy. Místo původně avizované Mozartovy sinfonie-ouvertury B dur KV 182 zazněla stylově identická, ale charakterově vyhrocenější divadelní ouvertura, respektive Sinfonia Es dur KV 184 , která kontrastními tempy, zvrásněným frázováním na pozadí pečlivé artikulace a extrémní dynamikou dávala tušit, v jakém duchu se odpolední koncert ponese. Následoval Mozartův Klavírní koncert C dur KV 503 , který jsem v dirigentově interpretaci dosud neslyšel, a ani jej nenahrál (Harnoncourtova mozartovská klavírní diskografie je vůbec chudá). Vstupní akordy koncertu vyzněly jako hrdé gesto a křehký zvonivý zvuk klavíru byl po celou první větu se sólistovou kadencí ohrožován až marciálními vpády orchestru. Střední Andante vyznělo soustředěně, o to půvabnější byly rozhovory klavíru s dechovými nástroji ve střední části finálního Allegretta, jehož gavotový charakter dirigent v tempu nespouštěl ze zřetele. Po pauze zazněl introvertně koncipovaný a ve zvuku komorní Klavírní koncert A dur KV 488 s nádhernými klarinetovými pasážemi, při němž ve Velkém sále Spolku Společnosti přátel hudby ve Vídni zavládlo religiózní ticho. Zatímco v koncertu C dur hrál Buchbinder občas za tempovými a dynamickými možnostmi nástroje, v koncertu A dur již dokonale vzešel z jeho dispozic a podařilo se mu s orchestrem vytvořit komunikující partnerství, tu tiše konverzující, tu dramaticky disputující. O skutečné finále večera se postarala Haffnerova symfonie D dur KV 385 , kterou jsem v kontrastnější, bizarnější (Menuetto), a v tutti pasážích heroičtější podobě dosud neslyšel, což jen potvrzovalo dirigentovo zjevné fyzické vyčerpání. Ovace ve stoje, jimiž se na rozdíl od našich koncertních sálů ve Vídni šetří, byly zaslouženou tečkou za odpolednem, které si v ředitelské lóži nenechal ujít ani Franz Welser-Möst, hudební ředitel Vídeňské státní opery.
Mozartovým Klavírním koncertem c moll KV 491 začal i večerní koncert Státního orchestru Berlín s klavíristou-dirigentem Danielem Barenboimem , jehož klidnější, nevyhrocená a interpretačně k tvorbě raného romantismu posunutá koncepce Mozartova klavírního koncertu vybízela ke srovnání s odpolední kreací Buchbinderovou pod Harnoncourtovou supervizí. Na hře jednoho z nejpřednějších německých orchestrů jsem oceňoval především dynamickou kázeň (vydařené Larghetto), sólový i orchestrální part však v koncertu pojil legátový lak, před nímž jsem dal přednost rétoricky komunikujícímu konceptu dvojice Buchbinder-Harnoncourt. Individuální hráčské kvality dechové harmonie, pódiová disciplína a rytmická preciznost však přišly ke slovu po přestávce, kdy v rámci souborného provedení Brucknerových symfonií během festivalu Wiener Festwochen zazněla skladatelova Třetí symfonie d moll ve druhé verzi z roku 1877. Barenboim jistě patří k zasvěceným interpretům Bruckerových partitur, což se projevilo v dokonalé výstavbě dynamicky gradujících vrcholů i přehledném členění tematických bloků. Berlínští si před vídeňským publikem poradili i s rakouským folklórem ovlivněným Scherzem, a tak snad jen finální Allegro mi tentokrát přišlo pro svůj ritornelový charakter tematicky monotónní. Večer to byl poučný a posluchačsky vděčný, zůstala jen lítost, že jsem nemohl být přítomen celému Barenboimovu brucknerovskému cyklu.
Kdo si večer po Barenboimově koncertu pospíšil z Musikvereinu, stihl ještě na náměstí Herberta von Karajana živou videoprojekci z Vídeňské státní opery, a sice III. a IV. dějství Mozartovy Figarovy svatby v hudebním nastudování Louise Langrée (v titulních rolích Gerald Finley , Maija Kovalevska , Aleksandra Kurzak , Luca Pisaroni ), a Mozartovy mešní kompozice zněly i při nedělních bohoslužbách v hlavních vídeňských chrámech, Slavnostní mše C dur KV 337 v katedrále sv. Štěpána a c moll KV 139 „Waisenhausmesse“ v dvorním kostele u sv. Augustina, jejíž živé provedení si autor těchto řádků nenechal ujít (Ingrid Haselberger , Alice Rath , Martin Maier , Andreas Jankowitsch , Helmut Luksch , Orchestr a sbor sv. Augustina , Robert Rieder ). Mozart, kam se podíváš, Mozart, kde se zaposloucháš.
