Je dost překvapivé, když mladý skladatel (původně zázračné dítě, s kompozicí díla začal v 19 letech, opera měla premiéru, když bylo Erichu Korngoldovi 23 let) zvolí nekrofilní námět. Východiskem je totiž drama belgického autora Georgese Rodenbacha s názvem Le Mirage. Pod názvem Das Trugbild (Přelud) se v němčině hodně hrálo, navíc překladatel patřil do okruhu přátel rodiny.
Muž (v opeře Mrtvé město má jméno Paul), jemuž zemřela jeho milovaná žena, se usadí v Bruggách, tehdy šedém bezútěšném městě, a vybuduje si její památník; hlavní relikvií jsou vlasy zesnulé. Seznámí se s členkou operního baletu Mariettou, která se jeho ženě velmi podobá, a zamiluje se do ní. Je pro něho reinkarnací mrtvé ženy. Mariettě sdělí svoje tajemství a uvede ji do své svatyně-mauzolea. Opera sleduje vývoj jejich vztahu ukončeného dramatickým rozchodem (dívku, která není ochotna sdílet Paulovu morbidní vášeň, mu přebere jeho přítel Frank) a vraždou – Paul uškrtí Mariettu svou nejcennější relikvií, copem z vlasů zesnulé. Závěr opery (živá Marietta se vrací pro zapomenutý deštník) naznačuje, že vztah Paula k ní i vražda byly jen jeho představou, horečnatým snem. Libreto opery nakonec napsal skladatel ve spolupráci s otcem Juliem, zvolili pseudonym Paul Schott.
Korngold použil velký orchestr (s varhanami, které fungují jako continuo), smíšený sbor (někdy jen jeho ženskou část) a taky dětský sbor (pro procesí). Straussovská sazba, dnes posluchačsky vstřícná, zdůrazňuje dramatičnost a vystihuje proměny nálad. Úkolem orchestru je nahradit scénu, sólisté musejí vykreslit charaktery i akce svých postav. V úterý 10. září v koncertním provedení opery v rámci Dvořákovy Prahy se to dařilo představitelce Marietty. Byla jí půvabná litevská sopranistka Vida Miknevičiüté, která nejen výborně zpívala, ale také naznačila dramatickou akci; pomáhala jí v tom i změna róby pro každé dějství. Rovnocenným partnerem jí byl německo-italský tenorista Roberto Saccà, který vytvořil postavu Paula. Zdatně jim sekundoval Jiří Brückler v roli Paulova přítele Franka. Solidní výkony podali v epizodních rolích Daniel Matoušek, Martin Šrejma, Lenka Máčiková a Michaela Zajmi. Zklamáním byla mezosopranistka Lucie Hilscherová, postavu služky Brigitty nějak zazpívala, na vykreslení charakteru důležité postavy, jež otevírá celou operu, už neměla síly.
Výkony kolektivních těles odpovídaly požadavkům náročné partitury: Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK podal mimořádný výkon, stejně se prezentovaly Pražský filhamonický sbor (sbormistr Lukáš Kozubík) i Dětský pěvecký sbor Českého rozhlasu (sbormistryně Věra Hrdinková). Sugestivní provedení díla dirigoval Tomáš Brauner.
Prostor historického Domu umělců sice dokázal pojmout velký zvuk, ovšem už ne všechny účinkující – dětský sbor zpíval z balkonu. Znělo to sice jako z nebeských výšin, ale přece… Snad někdy se budou takové a podobné partitury hrát v dlouho plánované nové pražské koncertní síni – pokud nebudeme jezdit na koncerty do nového velkého sálu v Ostravě…
