Leoš Janáček je v Belgii jako doma. Flanderský Symfonický Orchestr s Pražským filharmonickým sborem nedávno představil v největších belgických sálech Glagolskou mši. Na Janáčkově festivalu v Brně budou dokonce dva belgické soubory: Opera Flandry uvede Věc Makropulos a komorní opera Transparant jevištní adaptaci Zápisníku zmizelého. Robert Carsen se stal slavný mimo jiné zásluhou svých režií skvělého cyklu Janáčkových oper před mnoha léty v Antverpách a Gentu. Bruselská královská opera programovala v posledních osmi sezonách čtyři Janáčkova díla. Současná inscenace poslední opery skladatele Z mrtvého domu v režii Krzysztofa Warlikowského je na programu opery právě teď. Janáček tak zůstává 90 let po svém úmrtí jedním z nejvíce uváděných autorů své doby.
Opera v Bruselu se na představení opery důkladně připravila několika akcemi, které měly diváky předem víc připravit. V opeře byl například zorganizován debatní večer o současné situaci ve věznicích a důležitosti kultury a umění pro vězně samotné, na němž promluvili ředitelé věznic a bývalí vězni.
Janáček si, jak známo, vzal za předlohu Dostojevského román Zápisky z mrtvého domu, který Dostojevský napsal po svých zážitcích jako vězeň jedné sibiřské trestnice. Janáček byl ve všem, co dělal, včetně hudební řeči, velmi jedinečný. Své libreto samozřejmě silně zkrátil a upravil – děj tak vlastně nemá hlavní a vedlejší role. Není jednoduché Janáčkův text překládat, pro program této inscenace jsem libreto přeložil z češtiny do holandštiny. Problém však byl ten, že Janáček vytvářel i slova, která v češtině neexistují.
Polský režisér Krzysztof Warlikowski je v Bruselu již popáté – v roce 2009 dostal za svého Macbetha cenu Opernweltu za nejlepší produkci roku – a vzal si sebou celý tým pravidelných spolupracovníků. Z nich jmenujme alespoň Malgorzatu Szczesniak, která navrhla scénu a kostýmy. Warlikowski je znám svou psychologickou precizností, non-konformismem a estetickým cítěním. Tak tomu bylo i tentokrát, což ovšem neznamená, že lze v jeho pojetí se vším souhlasit. Samozřejmě se dalo čekat, že děj bude transponován – tenkrát do americké současnosti s řadou pěvců a tanečníků tmavé pleti. S prvními takty Janáčkovy partitury cituje Warlikowski francouzského filosofa Michela Foucaulta o funkci soudců v naší společnosti a samotné představení začíná a končí údery basketbalového míče. Chce nám tím říct, že se ve věznicích nic nezměnilo? Na ruské poměry vytvořila Szczsniak luxusní (americkou?) věznici s basketbalovým košem a televizní obrazovkou, pak by ale bylo logičtější pomalovat vnitřní zdi věznice anglickými slovy, a ne azbukou.
Na jevišti se pořád něco děje, všechny monology se vyprávějí s plným komparzem a mně chybí poetické pasáže, tak důležité jak pro Dostojevského, tak pro Janáčka. Představení proběhlo bez přestávky. Faktem je, že Warlikowski nenechá nikoho bez reakce, na jedné straně máme superlativy některých recenzentů, na druhé celkem vlažný potlesk z hlediště. Mně zůstává v mysli velmi působivá stará inscenace Petera Mussbacha z roku 1990.
Bruselská opera pracovala s novým kritickým vydáním z minulého roku dvou Janáčkových specialistů, Johna Tyrrella a Charlese Mackerrase. Tyrrell dokonce spolupracoval na této produkci, ale v říjnu během přípravy zemřel. Německý dirigent Michael Boder s přehledem řídil mužský sbor a orchestr opery, ale zejména žestě někdy přehlušovaly pěvce, z nichž někteří se podíleli na produkcích dnes již klasické inscenace Pierra Bouleze a Patrice Chéreaua nebo Roberta Carsena. Sir Willard White byl aristokratický Gorjančikov a opera pozvala také české a slovenské sólisty. Štefan Margita přesvědčivě ztotožnil Luku Kuzmiče, Ladislav Elgr Skuratova a Aleš Jenis kováře.
