Od pátku do neděle 21. až 23. června probíhal první ročník Troja festivalu, jehož dramaturgem a uměleckým ředitelem je houslista Josef Špaček. Jak už napovídá název, festival se konal v pražské Troji, a to hned na několika místech – v Císařském sále zámku Troja, v Kolovně ZOOně, ve viničním domě Botanické zahrady a v Altánu Archa, který se nachází přímo v areálu zoologické zahrady.
Festival se soustředil na tvorbu pro smyčcové nástroje, výjimku tvořil závěrečný koncert, na který byli přizváni altistka Bella Adamova a recitátor Martin Myšička. Na celkem pěti festivalových koncertech se hrála klasická hudba českých i zahraničních skladatelů (Dvořák, Suk, Smetana, Mendelssohn, Čajkovskij, Strauss, Schönberg), ale nechyběla ani cimbálová kapela Ivana Heráka či multižánrová hudba smyčcového souboru Epoque Quartet – ten vystoupil v zastřešeném venkovním prostoru v Kolovně ZOOně v pozdním nedělním odpoledni.
Členové Epoque Quartet – David Pokorný, Vladimír Klánský, Alexey Aslamas a Vít Petrášek – spolupracují již dvacet pět let. Věnují se nejen klasické hudbě, ale i filmové hudbě, jazzu, minimalismu, soudobé hudbě a crossoveru. I na festivalu v Troji nabídli posluchačům pestrou hudební ochutnávku. Koncert zahájili filmovou hudbou – písní Misirlou. Původně stará mediteránská lidová píseň je známá v moderní verzi Dicka Dalea z filmu Pulp Fiction. Skvěle naladěným a sehraným hráčům nebylo co vytknout. K dokonalosti jim pomohla i překvapivě dobrá akustika prostoru. Hráli strojově precizně, ale zároveň s vřelou odlehčeností. Obzvlášť živě působil první houslista David Pokorný, známý svým kontaktem s publikem.
Skladbu Zrození Jana Kučery, plnou kontrastních temp a dynamik, občas narušovaly výkřiky miminek a malých dětí v publiku. Během následující skladby, známé melodii z Schindlerova seznamu od Johna Williamse, však v publiku zavládlo hrobové ticho. Hlavní melodickou linku hrál David Pokorný postupně v několika různých oktávách, a to tak naléhavě, až se tajil dech. Jeho výkon patrně oslovil i ostatní hráče, kteří ho po skončení nabádali ho k tomu, aby se při potlesku uklonil nejprve bez nich – jako sólista.
Od klasické a filmové hudby hráči přešli k jazzu. Zahráli Minuano Pata Methenyho. Violoncellista Petrášek zde vydrnkával harmonickou linku v hlubokých rejstřících a působil jako suverénní jazzový kontrabasista. Zároveň se projevil i jako osobitý zpěvák, v závěrečné části zpíval unisono s partem prvních houslí. Následovalo Paris Walking Milese Davise, jehož zaranžovaný part zněl tak vyváženě, jako by ho autor napsal pro toto komorní obsazení. Aranžérem většiny skladeb byl violista Alexey Aslamas.
Na závěr první poloviny koncertu zazněla úprava Minor Swing Djanga Reinhardta. Ke kvartetu se připojil violista a houslista Josef Špaček – jak vtipně podotknul, nesluší se, aby se hrálo ve skladbě dvakrát sólo na jeden nástroj, proto se rozhodl zahrát jedno sólo na violu a druhé na housle. Hrál sice skvěle jako vždy, technicky i intonačně dokonale, ale jeho tón byl v porovnání s ostatními hráči více „klasický“ – jemnější, tišší, kultivovaný.
Po přestávce soubor zahrál úpravu filmové skladby Vlastimila Hály Čtyři vraždy stačí, drahoušku, zpestřenou nečekaným zavytím prvního houslisty. Následovala barvitá úprava moravské lidové písně Ej lásko lásko, ve které se první houslista a violista vystřídali v mistrných improvizovaných sólech. Na lotyšskou lidovou píseň Put Vejni, což v lotyšštině znamená „ptačí hnízdo“, si posluchači museli chvíli počkat, protože violistovi praskla čtvrtá struna a musel si běžet natáhnout novou. Kolem létali ptáci, tu a tam se ozývalo jejich cvrlikání, a tak píseň o ptačích hnízdech vyzněla doslova zvukomalebně.
Po lidových písních si hráči jazzově zaimprovizovali ve skladbě Pata Methenyho Jaco, na závěr zazněly dvě kontrastní skladby Astora Piazzoly, Ave Maria a Libertango. Houslista Pokorný zahrál melodii v první z nich s úžasnou naléhavostí.
Po ovacích vestoje následovaly dva přídavky. Původně avizovaný Velký blondýn s černou botou od Vladimira Cosmy nebyl proveden kvůli chybějícímu violoncellovému partu na Petráškově stojanu. Namísto toho hráči s chutí zahráli irskou taneční hudbu z filmu Titanic. Na úplný konec vtipně a symbolicky zahráli znělku z večerníčku Rákosníček. Příjemně naladěné publikum mohlo po koncertě buď odejít domů procházkou malebnou trojskou čtvrtí, nebo zůstat na závěrečný festivalový koncert v Altánu Archa, kterému předcházela hodinová prohlídka zoologické zahrady.
