Program Olomouckých barokních slavností se přehoupl do nového měsíce nesoucího se ve znamení závěrečných operních představení La Psiche skladatele Carla Agostina Badii a Lancelota a Alexandriny Tomáše Hanzlíka. Obě inscenace jsou plánovány až na konec září a ve vzrůstající nejistotě mohou mnohým návštěvníkům festivalu připadat až na hranici dosažitelnosti. Středeční koncert ansámblu Musica Figuralis pod vedením Marka Čermáka v kostele sv. Mořice dal nicméně alespoň na chvíli zapomenout na obavy a strasti posledních dní a současně představil výběr z díla skladatele a houslisty Antona Neumanna, významné postavy hudebního života 18. století města Olomouc a kapelníka na dvoře biskupa Leopolda Egka v Kroměříži.
Ačkoliv dnes patří Neumann mezi skladatele, které jen stěží naleznete na programech řadových koncertů, ve své době se těšil nebývalému věhlasu. Svědčí o tom i skladatelské zakázky ve Vídni pro proslulou kapelu v Esterháze nebo místo kapelníka knížete Johanna Adama von Auersperg ve Vídni. Ačkoliv od roku 1759 působil jako kapelník, skladatel a houslový virtuóz na dvoře výše zmíněného olomouckého biskupa Leopolda Egka, pro město samotné měl jeho reformní přístup k hudebnímu provozu přínos především od roku 1769, kdy vstoupil do služeb olomoucké kapituly jako kapelník katedrály. Ze svých zkušeností ve Vídni či Polsku pak těžil také zde a cíleně zvyšoval úroveň místní chrámové hudby, a to třeba i přes protesty místních choralistů, jak v krátkém rozhovoru naznačil vedoucí ansámblu Musica Figuralis a badatel Marek Čermák.
Neumannovy skladby jsou plné kontrastů, náhlých dynamických změn, něžných lyrických motivů i burácejícího veselí, a přestože tohle můžeme tvrdit o dílech takřka každého lepšího skladatele, u Neumanna nejde pouze o vyváženou práci s kontrasty – jeho nečekané zlomy a protichůdné nálady mnohdy netrvají více než pár taktů a než je posluchači dána šance se vzpamatovat, je vržen vstříc divoké jízdě proměnlivou partiturou, podobnou těm, které se ve druhé polovině 18. století začnou objevovat v souvislosti s hnutím Sturm und Drang. Tento vypjatý skladatelský přístup nejvíce představila hned úvodní kompozice večera Symfonie C dur. Pianissimo smyčců střídalo jásavé fortissimo klarin a zádumčivou lyriku bujaré veselí; takto koncipovaná sazba však vyžaduje od dirigenta obrovskou míru pochopení a od interpretů maximální jednotu rytmickou i výrazovou. Z provedení bylo zřejmé, že vedoucí ansámblu Marek Čermák zná Neumannovu partituru skrz na skrz a dovede i krátkým plochám vdechnout jasný hudební vývoj a nezaměnitelný výraz. Byl to paradoxně uhrančivý prostor kostela sv. Mořice, který snahy hudebníků částečně podkopával – hráči se mohli o náhlé dynamické změny do nejtiššího pianissima snažit sebevíce, ale když se nad vším táhne několikavteřinový dozvuk již mlčících žesťů, tak ani zcela okamžitý kontrast nemůže být nikdy tak efektní, jak by si interpreti přáli.
Po úvodní symfonii přišla na řadu hlavní skladba večera Missa Sanctissimae Trinitatis – hlavní mimo jiné proto, že celý koncert byl oslavou 20. výročí zařazení sloupu Nejsvětější Trojice mezi památky světového kulturního dědictví UNESCO. Mši doplnila Salve Regina in Es a koncert uzavřelo Te Deum in C. Jako sólisté se zde představili sopranistka Lenka Cafourková Ďuricová, altistka Jarmila Balážová, tenorista Matúš Šimko a basista Michal Marhold. Kromě zpěvních hlasů vystoupili sólově také Petr Jurášek na klarinu a Albert Hrubovčák na altový trombon. Neumannovy duchovní skladby se nevzdávají své tematické rozervanosti, ale přece jen tak činí v trochu umírněnější podobě. Velkou pozornost věnuje autor partům žesťových nástrojů, které mnohdy vstupují do živého dialogu se zpěváky – nejlepším příkladem může být pozounové sólo doplňující o tísnivou výpověď sólový soprán v části Ad Te clamamus z Neumannovy Salve Regina. Pěveckým výkonem oslnila především sopranistka Lenka Cafourková Ďuricová, jejíž přirozený, nepřezdobený a měkký projev se volně klenul nad orchestrem. Vyzdvihnout lze účelnou práci s vibratem a místy dramatičtější výraz, který volila ruku v ruce s hudebním doprovodem. Neméně povedený byl také duet Cafourkové Ďuricové a altistky Jarmily Balážové – obě zpěvačky dbaly na výrazovou souhru, a tak se ani na chvíli nestalo, že by jeden hlas zastínil ten druhý. Příjemnou, a přesto průraznou barvou se může pyšnit basista Michal Marhold, který se také dočkal sólového partu.
Při zběžném přehlédnutí programu a obsazení bylo zřejmé, že ačkoliv ve sboru měli stát dva tenoři, na koncertě byl přítomen pouze jeden – sólista Matúš Šimko. Navzdory očividnému hendikepu netrpěl tenorový part výrazným poddimenzováním. Na začátku svého sólového výstupu působil Šimko trochu nejistě a v prvním výraznějším běhu nebyly všechny slabiky zcela důsledně vyartikulovány, při jejich opakování si však dal zpěvák záležet a výsledný dojem byl více než dobrý. Scházející zpěvák však potvrdil to, co se do té doby dalo pouze tušit – v důsledku koronavirových opatření a karantény bylo na poslední chvíli nutno změnit a doobsadit sestavu orchestru, což se projevilo mimo jiné v mírné, přesto místy zřetelné rytmické nestabilitě a nedokonalé sehranosti. Těžko však lze za tento fakt vinit hudebníky, kteří se snažili zachránit v tu dobu ještě nejistě vyhlížející koncert. Naopak je třeba o to více ocenit kvalitní výkon, který interpreti podali navzdory tomu, že část osazenstva přišla k hraní Neumanna na Olomouckých barokních slavnostech pár dnů před samotnou uměleckou produkcí.
Středeční koncert potvrdil nejen často opakovaný názor badatelů, že v archivech leží celé stohy kvalitní hudby od dnes již takřka zapomenutých autorů, ale také že tam, kde je vůle – a to navzdory faktu, že je třeba přeobsadit trubky a první housle či vynechat tenoristu – lze tuto zaprášenou hudbu vytáhnout zpět na světlo a zjistit, že neztratila vůbec nic ze své původní krásy.
