V pořadí již páté pokračování nabídl vyznavačům avantgardních hudebních směrů aktuální ročník festivalu MusicOlomouc. Organizačnímu výboru se pravidelně daří zvát do středomoravské metropole významná pěvecká seskupení – v předešlých ročnících zde vystoupili kupříkladu Český chlapecký sbor z Hradce Králové, Martinů Voices, Gentlemen Singers, Pražští pěvci, Kantiléna a další. Není tedy překvapením, že účast některého z předních českých vokálních těles obohatila i letošní dramaturgický plán. V neděli 9. října se v sále olomoucké Reduty představil Kühnův smíšený sbor, který pod vedením hlavního sbormistra Marka Vorlíčka uvedl poměrně náročný pořad sestavený z vybraných děl soudobých českých a norských skladatelů. Vnitřní programové pojítko celého koncertu bylo evidentní – české země a Norské království k sobě totiž mimo jiného váže i silná a bohatá sborová tradice, stejně jako nemalé množství autorů komponujících díla určená právě pěveckým ansámblům. Konfrontace „velmocí“ se nabízela.
V případě Kühnova smíšeného sboru lze pozitivně vnímat dlouhodobý vysoký umělecký standard. Tuto skutečnost ostatně naznačila již úvodní clusterová pasáž skladby Gurale (2006) Jana Vičara, jejíž interpretace přesvědčila početné publikum o téměř bezbřehých možnostech takřka šedesátičlenného tělesa. Zařazení patrně jedné z nejznámějších a nejčastěji prováděných sborových kompozic zmíněného olomouckého rodáka na samotný úvod koncertu se sice může jevit přinejmenším odvážně, nutno ale konstatovat, že sboristé dokázali skladbu podat s naprostou jistotou, lehkostí, avšak zároveň i s potřebnou spontaneitou. Nastavenou míru kvality se Kühnově sboru dařilo udržovat i v následujícím průběhu večera – provedení díla O crux (1978) Knuta Nystedta prokázalo zejména značnou pěvecko-technickou schopnost sopranistek docílit velmi příjemné barvy hlasu, a to i v značně exponovaných polohách, umocněné příhodným nonvibratem. Současně je třeba vyzdvihnout snahy celého pěveckého tělesa vystihnout veškeré (nejen dynamické) kontrasty – v mnoha případech byly dovedené až do těch nejzazších extrémů.
Umělecky podobně suverénně, ačkoli v nepatrně skromnějším personálním obsazení, se soubor prezentoval i při uvedení šestidílného cyklu Jana Ryanta Dřízala s názvem De monstris marinis (2015) pro smíšený sbor a sólový baryton v podání charismatického Petra Svobody. Tento poněkud avantgardnější kus – v němž je využito i některých prvků z oblasti řečové kompozice a jenž samotný autor dedikoval právě Kühnově smíšenému sboru – pak naplno ukázal takřka neomezené možnosti pražských vokalistů. Precizní provedení díla zároveň Olomoučany zcela ubezpečilo, že vystupující těleso se v žádném případě nepotýká s aktuálním problémem sužujícím celou řadu českých pěveckých sborů, tedy s nedostatkem kvalitních mužských hlasů. Za zmínku stojí především výrazná, avšak nikoli nepříjemná barva sólistova hlasu, který dominoval i v následujícím Sonnetu č. 76 (2005) Alfreda Jansona a který nezanikal ani při mohutném sborovém fortissimu. Nelze však opomenout výkon sbormistra, pod jehož vedením sbor dosahoval značné hlasové vyrovnanosti i kultivovanosti a na jehož výrazná gesta vokalisté velmi pružně reagovali. Skutečnost, že je Kühnův sbor hudebně plastickým a živým organismem, podtrhlo provedení Kouzel (2015) Miloše Orsona Štědroně, stejně jako závěrečného výběru pěti částí z Requiem (1992) Zdeňka Lukáše. V této souvislosti je na místě akcentovat zejména strhující podání efektní pasáže Dies irae, jež opakovaně zazněla i v samotném závěru v rámci drobného přídavku.
Nedělní produkce Kühnova sboru prokázala, že těleso právem patří mezi špičková česká vokální uskupení. Patrně i vzhledem k tomu, že většina uvedených skladeb není komponována v příliš avantgardním pojetí, lze tento koncert hodnotit jako posluchačsky značně přístupný a zvolený dramaturgický koncept může být lákadlem nových příznivců soudobé hudby.
