Jméno Františka Musila (1852–1908) nejspíše u mnohých (a to i pravidelných) návštěvníků brněnských hudebních večerů nevyvolávalo až do nedělního koncertu výraznější asociace – tento původem pražský rodák sice patřil po boku Leoše Janáčka k nejvýznačnějším postavám hudebního Brna 19. století, avšak historie – stejně jako interpretační praxe – na něj neprávem převážně zapomněla. Vítanou změnu brněnského hudebního paradigmatu by mohl přinést zahajovací koncert 30. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby. Právě na něm totiž zaznělo 2. dubna Musilovo kdysi slavné Stabat Mater, a to dokonce v katedrále sv. Petra a Pavla, kde Musil sloužil jako varhaník až do své smrti celých osmatřicet let. Poslední známé provedení Musilova Stabat Mater se uskutečnilo roku 1941 v Praze a od té doby zůstávalo v zapomnění. Přispěly k tomu možná i provozovací nároky – o mohutnosti díla možná nejlépe vypovídá množství sborů, které se na nedělením provedení podílelo: Ars Brunensis, Ensemble Versus, Gaudeamus Brno, Pěvecký sbor Masarykovy univerzity a Vox Iuvenalis. Sólových partů se zhostili Lucie Kašpárková (soprán), Jarmila Balážová (mezzosoprán), Martin Javorský (tenor) a František Zahradníček (bas). To vše pojil orchestr Filharmonie Brno pod vedením Tomáše Krejčího.
„Brněnský Bach“, jak tituluje Musila jeden z nekrologů, rozhodně nepatřil mezi průbojné skladatele a jeho mnohými vzpomínaná skromná povaha je výrazným kontrastem k jeho nadstandardním kompozičním schopnostem. Zatímco totiž Musilův historický význam je dnes (zdánlivě!) nanejvýše lokální, jeho hudební jazyk je bez sebemenší nadsázky na světové úrovni. Bohatá orchestrální faktura je nejen řemeslně vybroušená, ale navíc i nápaditá, barevně uhrančivá a plná svěžích postupů a drobných experimentů. Výtečná práce se sazbou i účelná orchestrace umocňují inherentní dramatický účinek díla a vysoká úroveň Musilova Stabat Mater je patrná již od prvních taktů Preludia. Domnívám se, že jen málokdo by „uhodl“, že se ve skutečnosti jedná o dílo pozapomenutého varhaníka z Petrova.
Dirigent Tomáš Krejčí měl před sebou nelehký úkol – nejenže bylo třeba z pomyslného „limbu“ přivést zpět k životu dílo, které je hluboce spjaté s brněnským kulturním životem a zaslouží si maximální pozornost posluchačů, ale to vše navíc s pěti různými sbory, čtyřmi sólisty a plným orchestrem. Nehledě na fakt, že se celý koncert odehrával v akusticky velmi náročném prostoru, který vyžaduje citlivé zacházení… A Tomáš Krejčí těmto nesnadným požadavkům zcela dostál – orchestr byl výrazově sladěný a dynamicky vyvážený, přičemž všechny sekce si udržovaly neustálou srozumitelnost i ve vyhrocenější částech. Jemnou a k prostoru ohleduplnou prací s dynamikou docílil Krejčí toho, že i ty nejjemnější instrumentační detaily (často v sekci dřevěných dechových nástrojů) nezůstaly opomenuty. To však neznamená, že by se snad v patřičně vypointovaných gradací držel zkrátka – v těchto okamžicích Krejčí rozezvučel celou katedrálu. I zde se však projevovala interpretační rozvaha a důsledné nakládání s následným dozvukem.
Po úvodním Preludiu se v části Stabat Mater dolorosa představil sbor spojený ze členů pěti brněnských těles, a výsledek (znovu! – vzpomeňme kupříkladu Schnittkeho Koncert pro sbor v rámci VFDH 2019) dokázal, jak zásadní a kvalitní součást hudebního života města tvoří právě místní sbory. Musilovo Stabat Mater tak (znovu!) prověřilo nejen technické možnosti zpěváků, ale také jejich vzájemnou spolupráci a kooperaci a výsledek byl prakticky bezchybný – sbor byl v průběhu celého díla jednotný, vyvážený, srozumitelný a dynamicky pestrý. Je třeba také dodat, že všechny tyto sbory jsou mladé a některé i v podstatě „amaterské“, což staví jejich nedělení výkon ještě do zcela odlišného světla.
Také sólisté se museli vypořádat s nástrahami dlouhé chrámové lodi katedrály sv. Petra a Pavla a akustickými podmínkami, které z toho vyplývají. Ono totiž „uzpívat“ takový prostor, a to navzdory orchestru i obřímu sboru, není jen tak. Tenorista Martin Javorský se v sazbě i chrámu dokázal prosadit, aniž by musel obětovat srozumitelnost, práci s barvou hlasu či (do jisté míry) dynamickou bohatost. Kvalitní výkon podal také basista František Zahradníček, který byl obzvláště v ansámblových zpěvech pevnou, a přesto výrazově zajímavou oporou ostatním hlasům. Problematičtějšími z hlediska srozumitelnosti i vytříbenosti tónu byla nastudování zpěvaček. Mezzosopranistka Jarmila Balážová má půvabnou barvu hlasu a dokáže i velmi citlivě pracovat s hudebními afekty, její technické a interpretační možnosti se však naplno projevily až v árii takřka na samotném závěru díla, kde jí průzračnější orchestrální sazba dovolila ubrat na síle a nakládat s výrazem i zdobením. Sopranistka Lucie Kašpárková se většinu času pohybovala ve vysoce expresivní a exaltované poloze hlasu s výrazným vibratem, které však celkovému vyznění a srozumitelnosti – a to jak melodické, tak i textové – příliš nepomohlo. Sopranistce však rozhodně nelze upřít, že dokázala naplnit prostor katedrály, což vzhledem k obsazení není vůbec zanedbatelné! Tyto hlasové možnosti všech sólistů (alespoň tedy pro prostor chrámu na Petrově) potvrdil i ansámblový zpěv v části Eja, Mater, fons amoris. Je možné, že v jiných prostorách by si zpěvačky mohly dovolit odlišné nakládání s vibratem a celkovou průrazností hlasu a výsledek by byl mnohem vyrovnanější, k tomu je však třeba, aby Musilovo dílo – nejen Stabat Mater! – naplno ožilo a objevilo se i v jiných hudebních sálech a koncertních síních.
Nedělnímu zahajovacímu koncertu letošního jubilejního 30. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se povedlo něco jedinečného. Je pochopitelné, že jména velkých a světově proslulých skladatelů dokáží naplnit sebevětší sály, nicméně to, že katedrála sv. Petra a Pavla praskala ve švech (a to takřka doslova – lístky byly několik dní dopředu beznadějně vyprodány), aby si milovníci hudby mohli poslechnout dnes již prakticky neuváděného a neprávem zapomenutého skladatele a katedrálního varhaníka, považuji za největší úspěch zahajovacího koncertu. Doufejme, že tak, jako se vrátilo Musilovo Stabat Mater domů na Petrov, vrátí se i celý kompoziční odkaz tohoto schopného a invenčního současníka Leoše Janáčka. Jeho hudba si to totiž bezpochyby zaslouží.
