Když se 23. listopadu na koncertu Symfonického orchestru Českého rozhlasu v pražském Obecním domě zeptala známá rozhlasová moderátorka Lucie Výborná s nadějí hlase dirigenta Libora Peška na jeho vztah k muzikálu, zažila nepříjemný šok, když ji nositel Řádu Britského impéria suše odvětil: „Nic moc…“ Nevím, jestli tím myslel, že jej muzikál v životě míjel, vyhýbal se mu, nebo že jej nemusí. Každopádně to působilo na koncertu, který měl trochu adorovat podle mínění mnohých „pokračovatelku mrtvého operního žánru“, sympaticky provokativně. Ona dvě slova pana dirigenta možná dovysvětlila coda, kdy tichým hlasem vyjádřil obdiv k provedení Divotvorného hrnce za účasti Jana Wericha a Soni Červené v Hudebním divadle v Karlíně v době jeho mládí… S muzikálem jsem na tom podobně. Nevyhýbám se potkávání s filmovými verzemi klasických amerických muzikálů typu Singin‘ in the Rain, Finian´s Rainbow, The Sound of Music, My Fair Lady či West Side Story, ale zážitky z několika českých muzikálových produkcí po roce 2000 mě od dalšího testování muzikálů odradily. Na „večer světových i českých muzikálů“ v rámci cyklu s názvem „nové horizonty, 6 koncertů – 6 neobyčejných večerů“ jsem šel s obavou. Nové horizonty jsem sice neslyšel a neviděl, ale výsledek byl spíše pozitivní.
Koncert byl poctou nejen muzikálu, ale též (možná hlavně?) 25. výročí pořadu stanice Český rozhlas 2 „Muzikál expres“, jenž prosadil, založil a řadu let moderoval Michael Prostějovský. Byl i dramaturgem večera a vydal se nejschůdnější dramaturgickou cestou. Vybral písně a výstupy z muzikálů, které byly v Praze uvedeny, často za jeho účasti, nebo jsou dosud v nabídce několika scén. Asi proto drtivá převaha titulů hitmakera Andrewa Lloyda Webbera a pominutí „starých“ muzikálů 50. či 60. let. (Nejstarším opusem byl asi muzikál Chicago Johna Kandera z roku 1976.) Nicméně program tak dostal čitelnou linii, pevný rámec a jasný vzkaz publiku. Sympatickým tahem pana Prostějovského (mimochodem výtečného textaře) byla volba sólistů, kdy dal šanci mladým lidem a těžko dostupný rámec mohutného orchestrálního doprovodu. Garnituru první etapy polistopadového boomu muzikálu po česku reprezentovala Bára Basiková s hity z Draculy, Johanky z Arku a Jesus Christ Superstar. Její hlas je sice za zenitem, ale jako poctivý profesionál odvedla dobrou práci. Podstatně hůř dopadl její o něco mladší kolega Václav Noid Bárta, jenž se sice snažil vystupovat jako suverén, ale měl jsem pocit, že familiárností a teatrálností zakrývá nejistotu z charismatické osobnosti dirigenta a z prostoru Smetanovy síně, kde působil poněkud jako kůl v plotě. Snad proto svoje výstupy z „Ježíše“ s intonační rezervou odeřval a udělal si neplánovanou sólovou trapnou tečku po skončení finálního „ježíšovského“ Hosanna, kde se ukázaly hlasové limity zpěvaček, na které se nedostaly mikrofony.
Muzikálový dorost musí především dorůst a dozrát – pěvecky i osobnostně. Některé hlasy byly zajímavé a velmi nadějné (hlavně Dasha, Michaela Gemrotová a Katarína Hasprová, dále také Martina Škytová, Hana Fialová a Dagmar Zázvůrková), u jiných je třeba asi ještě počkat (Jakub Hübner, Lukáš Adam, Ondřej Bábor), u Jana Kříže to možná už lepší nebude. S hlasem Tomáše Savky si pak nevím rady – měl nejlepší výslovnost ze všech, ale přitom jeho hlas není nijak mimořádný… Velmi dobrý výkon dovedli jak orchestr, tak houslista Václav Hudeček a pianista Jan Simon, kteří citlivě „zapěli“ podivné aranže hitů z Evity a Cats. A samozřejmě vše ovládalo klidné, jasné gesto Libora Peška.
Z koncertu jsem odcházel s myšlenkou, že za prvé hlas úrovně Soni Červené jsem neslyšel, i když za druhé domácí muzikálový dorost na tom není zle, ale neměl by se zbavovat péče pěveckých pedagogů a do úrovně britských a amerických kolegů má daleko, za třetí Andrew Lloyd Webber už těžko vystoupí na úroveň kompoziční kreativity a originality Leonarda Bernsteina, za čtvrté pánové Jan Ledecký (Hamlet) a Ondřej Soukup (Johanka z Arku) zatím nedosáhli kvalit rytíře a doživotního anglického peera Lloyda Webbera a za páté SOČR by měl hledat nové horizonty poněkud kreativněji.
