Múzou zasažený Ditters

Festival klasické hudby Olomoucké hudební jaro – navazující na tradici dřívějších festivalů Olomoucké barokní slavnosti a Dvořákova Olomouc – se již blíží do svého finále. Předposlední koncert nabídl hned několik novodobých premiér. Ve Slavnostním sále na Klášterním Hradisku zazněla v pátek 3. května hudba klasicistního skladatele Carla Ditterse von Dittersdorfa a jeho přítele, olomouckého dómského kapelníka Josepha Puschmanna. O nastudování programu se postaral soubor Musica Figuralis pod vedením cembalisty a varhaníka Marka Čermáka. V sólových partech se představili houslista Vojtěch Zajíc a zpěvačka Hana Holodňáková. 

Koncert s podtitulem Zasažen múzou představil skladatelský um Carla Ditterse von Dittersdorfa, skladatele, jenž polovinu svého života prožil na zámku Jánský Vrch situovaného do nynější české části Slezska. Zde, v sídle vratislavského biskupa Philippa Schaffgotsche, komponoval Ditters především italské opery pro tamní dvorské divadlo a symfonie. 

Z tohoto období pochází také čtyřvětá Symfonie D dur (označovaná jako KreD 39), jež díky přítomnosti dvojice clarin a tympánů v krajních větách a menuetu obstarala (snad i díky třem úvodním úderům orchestru „in D“ v tutti) slavnostní entrée celému koncertu. Zesílené obsazení dechové sekce pak dalo prostor pro odlišování patetického unisona v tutti od sólově exponovaných dvojic hobojů a lesních rohů a dodalo skladbě pastorální charakter. 

Dittersova druhá symfonie d moll, novodobě premiérovaná, je zasazena do opačného tónorodu a je pozoruhodná tím, že se formálně vymyká zažité výstavbě – je uvedena pomalou větou s vypjatými harmonickými průtahy a střídá charakterově odlišné díly s tím, že další věty jsou již v tóninách durových.V této skladbě se snad nejmarkantněji prosazovala dirigentova tendence – snad již možná manýra – odlišovat výraz v tutti částech skladeb agogickým pohybem celého orchestru do mírně rychlejšího tempa (ne však zrychlením, ale spíše pohybem „dopředu“), což je sice efektní, avšak při nadužívání tohoto prostředku má posluchač pocit, že jej hudba odnáší na horskou dráhu. Nehledě na fakt, že konkrétně v této skladbě měla za následek určitou nesoudržnost jednotlivých úseků, potažmo skladby, a místy zapříčinila drobnou nesouhru, byť se instrumentalisté snažili bezprostředně reagovat na gesta dirigenta či prvního houslisty stejně jako u ostatních skladeb.

V kontrastu k orchestrálním skladbám byly v rámci koncertu uvedeny také dvě Dittersovy árie. První z nich, Tradita da un barbaro, pochází z opery buffa La contadina fedele, která zazněla na Jánském Vrchu v karnevalu v roce 1776. Árie se vyznačuje obtížným houslovým sólem atakujícím horní rozsahovou hranici nástroje. Ditters, sám uznávaný houslový virtuos, napsal tento part s největší pravděpodobností sám pro sebe. Nelehký úkol tak spočinul na bedrech houslisty Vojtěcha Zajíce, který v této interpretační výzvě obstál na jedničku – obligátní part ve velmi rychlém tempu se mu podařilo zahrát se všemi technickými nástrahami s intonační jistotou, byť bylo zřejmé, že se nachází za hranicí komfortního hraní. Bylo až s podivem, že Zajíc navíc stihl reagovat na výrazové proměny koloraturního sopránu Hany Holodňákové, která svůj part vystavěla na práci s výrazem. Efektní bylo především výrazové odstínění středního dílu, v němž ztvárnila rozličné polohy žárlivostí zmítané Baronessy. Působivé byly rovněž obě kadence, v nichž oba sólisté podtrhli bravuru tohoto díla.

Hana Holodňáková se pak blýskla ve virtuózní sólové árii Pallady Fin dall’età primiera z gratulační kantáty pro Josefa II. Il picciol tributo musico, kterou při uvedení v Brně v roce 1780 zpívala tamější primadonna Městského divadla Anna Maria Hanke, o jejímž tehdejším interpretačním umění rovněž nebylo pochyb. Sopránový part je vystavěn na koloraturách, které krouží dost často kolem přechodových tónů a zahrnují nejrůznější figury v celém rozsahu. Lehký hlas zpěvačky Hany Holodňákové je však schopný přesně takovým požadavkům vyhovět. Zpěvačka zpívala technicky precizně a samozřejmě a po celou dobu udržovala příjemnou dynamickou polohu.Notové materiály pro tuto árii se podařilo připravit díky spolupráci s Katedrou muzikologie Univerzity Palackého v Olomouci, kde aktuálně probíhá výzkum života a díla tohoto skladatele, který je znám pouze velmi omezeným výsekem své tvorby, ačkoliv má stále čím překvapit.

Trojlístek orchestrálních skladeb doplnila v závěru koncertu Symfonie Es dur z pera regenschoriho olomoucké katedrály Josepha Puschmanna, s nímž byl Carl Ditters v úzkém kontaktu a který jeho díla pravidelně uváděl. Stejně jako v případě prvního čísla koncertu, Dittersovy Symfonie D dur, i zde obohatily skupinu dechů hráči na clariny a tympány. Souboru historicky poučené interpretace Musica figuralis, který od cembala řídí Marek Čermák, se podařilo ve všech skladbách zachovávat výrazovou pestrost a odstiňovat široké spektrum dynamických poloh, což vyústilo v plastickou výstavbu jednotlivých skladeb. Za zmínku stojí také Čermákův komplexní přístup ke studiu skladeb zahrnující nejen přesně promyšlenou interpretační ideu, ale také hlubokou muzikologickou rešerši. Měkký, kulatý a především kompaktní zvuk orchestru příjemně zaplnil prostor akusticky přívětivého Slavnostního sálu a díky interpretačním výkonům všech hudebníků budou snad mít i tyto donedávna zapomenuté árie a symfonie svou vlastní nahrávku.