V pondělí 2. října zahájil Symfonický orchestr Českého rozhlasu svou 71. sezonu. Návštěvníky koncertu přivítal ve Dvořákově síni Rudolfina hrdý slogan na varhanní empoře „My jsme SOČR“ a orchestr potvrdil, že hrdost je na místě.
Na rozdíl od loňského beethovenského zahájení sezony, které ve mně budilo mírné rozpaky, byla dramaturgie posluchačsky příjemně pestrá a výkon orchestru měl řadu pozitiv. Koncert řídil šéfdirigent a zářijový pětasedmdesátník Ondrej Lenárd, koncertním mistrem byl suverénní Vlastimil Kobrle.
Vstupní Památník Lidicím Bohuslava Martinů není popisem tragédie, ale lyrickou, básnivou poctou, svéráznou modlitbou. Provedení bylo velmi uspokojivé, jen hra smyčců mohla být ještě intenzivnější.
Houslový koncert D dur Ericha Wolfganga Korngolda z roku 1945 je oblíben v celém západním světě a důvod je po několika minutách jasný. Směs zastydlého romantismu, hollywoodského melosu a nekomplikované kompoziční poetiky, protipól progrese a provokativnosti houslových koncertů Stravinského a Schönberga z 30. let, nadpozemskosti Bergovy Památky anděla z roku 1935 a syntézy nepovrchní melodiky a vynalézavé rytmiky druhého koncertu Martinů z roku 1943, abych uvedl dominantní dobové „konkurenty“. Aby byly nevýhody a rizika Korngolda přetaveny v interpretační počin, je zapotřebí citlivý prvotřídní houslista a empatičtí partneři. Mezi nejzajímavější provedení řadím kreace Heifetze, Capuçona, Mutter, Shahama a Perlmana. Zajímavě se s touto kompozicí vyrovnali František Novotný a Pavel Šporcl. Od pondělí k nim přibyl i Jan Mráček. To, co předvedl šestadvacetiletý houslista v Rudolfinu, hodně překročilo běžný standard a v druhé větě dokonce nabídlo v detailech inovovaný výklad sólového partu („motýlí imprese“). Obecně musím ocenit, že nezdůrazňoval filmovost hudby, nabízející se glissanda a nepřeháněl tempa v první a třetí větě, čemuž už podlehla řada houslistů. SOČR byl skutečně velmi disciplinovaným partnerem, což jistě patří i k plusům dirigenta. V dokonalé hře pana Mráčka mě rušil poněkud tupý zvuk G struny. Moc to nechápu, protože prý hrál na nástroj renomovaného milánského houslaře Carla Ferdinanda Landolfiho z roku 1758… Na Janu Mráčkovi je mi sympatické, že se podobně jako třeba Josef Špaček v řadě houslistických atributů vyvíjí, je prostě stále lepší. Sklidil nadšené ovace, za což poděkoval po zbytečně dlouhém familiérním verbálním expozé bravurně zahraným kusem Fritze Kreislera Recitativo a Scherzo-Caprice!
Vrcholem večera měla být Berliozova Fantastická symfonie aneb „Epizoda ze života umělce“. Jenže zásadní posluchačský okamžik se nekonal a moje osudové živé setkání s touto hudbou v podání Marisse Jansonse a Bernarda Haitinka zůstalo nedostiženo. Sny, vášně byly málo senzitivní, rozechvěné, náladové. Přitom tato hudba přímo vybízí, aby byla každá fráze detailně domyšlena. Škoda, že houslové skupiny nebyly jednotné v intonaci. Zato jsem rád obdivoval suverenitu dechových, zvláště dřevěných nástrojů… Tajemnost úvodu Plesu byla vzorová, ovšem noblesní valčík by si zasloužil větší senzitivnost, touhu, vzlet a drobnou práci. Scéna na venkově: dialog anglického rohu a hoboje patřil k nejlepším okamžikům koncertu. A k tomu výborná cella a violy! Ostatně právě tato věta se mi líbila nejvíce. Jaká figurační chvějivost a kantabilita!… Pochod na popraviště a Sabat čarodějnic měly být morbidnější, syrovější, ba i grotesknější. Vždyť jak rozmanité možnosti tato snová hudba nabízí… Dirigent zvolil v podstatě tradiční, ničím nepřekvapivý výklad, jakkoliv podepřený výborným výkonem orchestru. Nicméně jedno místo bylo skvělé – sabatová úderná fuga!
Vstup do nové sezony měl orchestr výborný a je zřejmé, že i nadále patří mezi elitní česká tělesa. Nicméně se nemohu zbavit myšlenky, že část jeho tvůrčí síly jakoby byla skryta v bájném Blaníku.
