Jiří Teml své významné životní výročí v tomto roce oslavil několika jubilejními akcemi a koncerty. Ten úterní měl ale mimořádný půvab. Dvě premiéry jeho děl ve druhé polovině koncertu byly spíše potvrzením jedinečnosti tohoto večera. Podstatné bylo, že na koncertě z vlastní iniciativy vystupovali posluchači HAMU v Praze, která večer také pořádala. Hlavní dík ale patří dramaturgyni koncertu MgA. Janě Jarkovské, vynikající flétnistce, která celý večer připravila a v několika dílech také vystoupila. S hudbou Jiřího Temla se poprvé setkala už v době svého studia u Jana Riedlbaucha na Pražské konzervatoři, byla jí uchvácena, a v současné době novým Temlovým skladbám věnuje své doktorandské studium na HAMU. V Sále Martinů jsme tak měli možnost v úterý 6. října vyslechnout právě v jejím podání premiéry Duettina pro dvě flétny a Dvojkoncertu pro flétnu (pikolu), klavír a smyčce. Velký dík za spoluúčinkování patří rovněž vynikající flétnistce Kateřině Jansové, klavíristovi Bohumíru Stehlíkovi a orchestru studentů HAMU v čele s dirigentem Františkem Mackem. Všichni provedli skvělé výkony a s velkým nasazením. To vše svědčí o jediném – Jiří Teml jako autor i jako osobnosti umí nadchnout, umí si získat interprety i posluchače, jeho hudba má svůj jedinečný hudební jazyk, osobitost a tvář. Velký dík patří také všem dalším posluchačům HAMU a hostům, kteří na koncertě v různých komorních uskupeních vystoupili: Anna Škreptáčová – hoboj, Jana Černohouzová – klarinet, Věra Kestřánková – basklarinet, Štěpán Rímský – fagot, Barbora Černá – lesní roh, Daniel Wiesner – klavír a Jiřina Dvořáková- Marešová – varhany.
Úvodního slova se společně ujali Prof. Václav Riedlbauch a PhDr. Zdeněk Šesták, kteří v přátelském duchu na Jiřího Temla zavzpomínali a připomenuli významné milníky jeho života. Zaujal mne ale výraz, který použil PhDr. Zdeněk Šesták – „Jiří Teml požehnaný…“ Ano, Jiří Teml je požehnaným autorem – z hlediska rozsahu své tvorby, která je už nyní v povědomí hudební historie, ale také z hlediska hudebního náboje oslovujícího starší, a jak dokládá úterní koncert i mladou generaci… a v neposlední řadě také „požehnaný“ autor ve smyslu lidských kvalit, kterými obdařuje všechny kolem sebe. Vzpomínána byla především kolegialita, vysoká profesionalita, zájem o druhé a snaha vždy pomoci.
Dramaturgie byla zaměřena převážně na Temlova díla pro dechové nástroje. Večer zahájil Sextet pro dechové nástroje z podnětu grafiky Jiřího Šalamouna „Pidluke – padluke“ (1995). První část Divadlo vystihuje Pidluke-padluke jako známou magickou zaklínací formuli z lidové loutkové hry o doktoru Faustovi. V hravém Scherzu-Valčíku Teml s patřičným humorem předává melodii napříč všemi dechovými nástroji a barevnost dotvářel především basklarinet a pikola. Třetí věta Píseň je překrásná volná věta prodchnutá jímavou prostou melodií a závěrečné humorné a energické Finále – Quodlibet dostálo svému latinskému názvu – „cokoliv je libo“.
Následující Komorní hudba pro klarinet a klavír (1989) byla původně komponována pro současného děkana HAMU prof. Vlastimila Mareše, který ji několikrát provedl u nás i v zahraničí. Tuto jednolitou skladbu se středním zasněným dílem ohraničují dramatické a technicky náročné krajní části, které maximálně využívají různé kontrastní nástrojové polohy. První polovinu koncertu uzavřel David a Goliáš pro flétnu a varhany (2001) – dílo naplněné hloubkou, které v úvodním Invenzione otevřela sólová flétna představující Davida, aby ji následně v mohutném zvuku vystřídal dramaticky vystavěný zvuk varhan. Varhany byly také stěžejním nástrojem pro část Corale maximálně využívající varhanní pedály v náročných kontrapunktických postupech a táhlých zvukových klastrech, nad kterými se svobodně linula melodie flétny. Kontrast obou nástrojů byl maximálně využíván také v závěrečné Fantasii.
Druhá polovina koncertu již byla zcela ve znamení flétny a dvou premiér. Duettina pro dvě flétny inicioval už před léty flétnista Jan Riedlbauch, ovšem světlo světa tyto drobné humorné skladbičky (Etuda, Chorál, Malá pantomima, Dramatická scéna, Vzpomínka, Tarantule) spatřily až v roce 2014. Jiří Teml tu maximálně využívá nejrůznější zvukové efekty flétny a doslova si pohrává s prolínáním melodií napříč obou nástrojů. Při poslechu vnímáme, že Teml má flétnu jako nástroj jednoznačně ve velké oblibě. Závěrečný Dvojkoncert pro flétnu (pikolu), klavír a smyčce čekal na svou premiéru šest let. Třívětý koncert vystavěný na koncertantní formě využíval v dramatických vstupech kontrasty obou nástrojových skupin. Sólové party nástrojů byly po výrazové a technické stránce maximálně náročné a flétna společně s klavírem tvořila oproti smyčcovému orchestru vyváženou dvojici.
Myslím, že Jiří Teml musel mít během úterního večera opravdu radost. Jeho díla hrála s velkou chutí a naprosto skvěle nastupující generace našich umělců. Většinou slýcháme díla současných skladatelů „sendvičově“ zařazena v rámci celovečerních programů světového tradičního repertoáru. Dramaturgie vystavěná výhradně z Temlova díla byla zároveň ověřením, že jeho hudba má natolik velkou hloubku, myšlenku a nosnost, že může s úspěchem a k radosti posluchačů vyplnit celovečerní program. Jiří Teml posluchače neustále překvapoval novými nápady, zvukovými efekty, vtipem, důmyslností a hudební invencí. Pane Temle, byla radost Vaši hudbu po celý večer poslouchat! Přeji hodně dalších nápadů a energie do dalšího tvoření! Ať je Vaše tvorba i nadále tak požehnaná jako dosud…
