Komorní koncert sopranistky Martiny Jankové a cembalistky Barbary Marie Willi pod názvem „Vídeň – Praha, naše cesta na křídlech zpěvu“ přinesl poslední květnový den v kostele svatých Šimona a Judy písňový repertoár mistrů konce 18. a počátku 19. století. Martina Janková se vrací ze Švýcarska, jež je spojeno především s její operní kariérou, často a ráda s českým i evropským repertoárem a výběr písní tohoto koncertu nezapřel, že je právem označována za jednu z nejlepších mozartovských pěvkyň současnosti. Barbara Maria Willi se naopak z rodného Německa přestěhovala před mnoha léty do Brna, aby své zaměření na poučenou interpretaci rozvíjela a předávala u nás prostřednictvím hry na cembalo a další staré nástroje. Pro pražskojarní koncert zvolila k doprovodu písní kladívkový klavír, jehož tón výborně korespondoval s vybraným repertoárem.
Již v úvodní písni Václava Jana Křtitele Tomáška (1774-1850) An den Mond (Měsíci) z cyklu pěti písní, psaných v roce 1815 na verše Johanna Wolfganga von Goethe, zazářil jasný a svítivý soprán Martiny Jankové s romantickou nostalgií typickou pro tohoto skladatele. Působivě odstíněná dynamika a emoční vklad daly zdánlivě prosté melodii vnitřní jímavý náboj, ozvláštněný tvárným hlasem a výborným klavírním doprovodem. Následující dvě písně Leopolda Koželuha (1747-1818) Spira pur (Větře, vaň) a Sento Amor (Lásku mám) patří do sbírky 12 italských ariett, psaných již v roce 1789 na texty Pietra Metastasia. Wolfgang Amadeus Mozart byl zastoupen třemi zcela odlišnými písněmi komponovanými v duchu zhudebněných veršů: v první Das Veilchen (Fialka) s Goethovým textem tvoří Martina Janková procítěnou scénu kultivovaným hlasem a odpovídajícím scénickým pohybem. Píseň Abendemfindung (V podvečer) psaná na text Joachima Heinricha Campeho vyznívá jako Mozartova osobní výpověď. Poslední píseň se obrací k dramaticky žertovnému příběhu s názvem Als Luise die Briefe ihres ungetreuen Liebhabers verbrannte (Jak Luisa spálila dopisy svého nevěrného milého) s textem Gabriely von Baumberg.
Méně známý Johann Joseph Rösler (1771-1812) byl zajímavým překvapením s výběrem čtyř písní záměrně velmi odlišných – první Il niente (O ničem) s anonymním italským textem představil Röslerův klavírní part podaný Barbarou Marií Willi s detailní propracovaností a do rychlého úvodu vstoupí jadrný zpěv nepostrádající ironii, kde Janková záměrně přehrává v „oslavě ničeho“ s patřičným nadhledem. Herbstlied (Podzimní píseň) s verši tehdy oblíbeného Ludwiga Tiecka vyšly tiskem v roce 1799 a byly Röslerem zřejmě záhy zhudebněny. Třetí Röslerovou písní An die Entfernte (Vzdálené) psané na Goethův text prokazuje autorovo mistrovství v klavírním i hlasovém oboru, když vložil do básně o milostném zklamání úvod s výškami, jimiž Martina Janková vládne stejně jako hlubším, dlouhým a naléhavým polohám, uzavírající smírem verše stárnoucího básníka. Poslední Röslerovou písní byla La Verita (Pravda), již autor zhudebnil zcela v duchu anonymního textu: satirický pohled na pravdu, kterou sice kážeme, ale málokdo ji chce slyšet, natož dodržovat. Rychlý začátek připomínal kramářské písně a Martina Janková se do nálady jak se patří obula – melodickými zvraty a přeryvy připomínala trhovkyni, nabízející zboží nevalné ceny, ale žádané. S italskou melodikou si poradila naprosto suverénně a strhla publikum k nadšeným ovacím.
Po přestávce přišlo další překvapení v podobě písně tří autorů Mozarta, Salieriho a Cornettiho (autor není prozatím jednoznačně určen), která psaná na text Lorenza di Ponte byla považována za ztracenou a nalezena až v roce 2016. V písni Per la ricuperata salute di Ofelia oslavili skladatelé společně návrat na scénu anglické sopranistky Nancy Storace, jež zpívala Ofélii v Salieriho opeře Škola žárlivých (1785) a následně premiérovala napřesrok Figarovu svatbu jako Zuzanka. Píseň ve formě pastorely podala Martina Janková jásavým sopránem ve volném, oslavném tempu jako hold uznávané umělkyni. Joseph Haydn psal písně během svých pobytů v Londýně, kde zhudebnil romantické verše Anne Hunter O Toneful Voice (Ó, sladký hlase) a The Spirit’s Song (Píseň ze záhrobí) a zvolil rovněž romantickou hudební atmosféru. V první zní jasná, nosná kantiléna, ve druhé se uplatnila technika Martiny Jankové v trylcích a čistých výškách, doprovozených půvabným scénickým pohybem.
Jan Václav Hugo Voříšek (1791-1825) i přes svůj krátký život zanechal dílo obdivuhodné hloubky nastupujícího romantismu. Písně An Sie (Vám) a Die Abschiedsträne (Slza rozloučení) s anonymními texty doplnily verše Carla Müchlera v písni Liebe (Láska). Voříškovy písně patřily k vrcholu večera jak oddanou interpretací obou umělkyň, romantickými vzdechy i výpravným líčením milostného trápení, tak i tóny smutečního pochodu takřka chopinovského; temné tóny klavíru a hlas, v němž naříkání, loučení i stesk střídají náznaky radostných vzpomínek s názvuky připomínajícími Smetanovy melodie.
Závěr večera patřil Janu Václavu Kalivodovi (1801-66), nejmladšímu z vybraných autorů a žáku tehdy nové pražské konzervatoře. Pro svoji manželku, sopranistku Therese Brunetti, psal písně v novém stylu rozvinutého romantismu. Vybranou písní Frühlings Wanderschaft (Jarní pouť) zakončila Martina Janková zvesela, žertovně a s rozšafností zakončila modulovanou melodii s krátkým radostným textem.
Celý večer se nesl v duchu radostné, čisté atmosféry písní mistrů českých i vídeňských, jejichž dílo je propojeno s Vídní i Prahou. Martina Janková ve vrcholné formě učarovala průzračným a vnitřně bohatým hlasem, Barbara Maria Willi precizně ovládala kladívkový klavír, jehož tón krásně souzněl s vokálním partem. Škoda jen, že pro tak špičkový koncert se nenašel vhodnější prostor, který by nabídl posluchačům nejen v předních řadách plnohodnotný poslech hudebních výkonů, jakých v pražském koncertním životě neslýcháme zase tak často.
