Před necelými sedmi lety Filharmonie Hradec Králové premiérovala monumentální pašijové oratorium Křížová cesta, které zkomponoval Lukáš Hurník na objednávku samotného tělesa. Jde vskutku o rozsáhlou kompozici pro smíšený a dětský sbor, dva sólisty, dva recitátory, varhany a orchestr. Text oratoria je koláží citátů z evangelia, liturgických textů, lidových pašijových her a duchovní poezie. Ve čtvrtek 8. března se toto výjimečné dílo vrátilo do Hradce Králové. Provedeno bylo v kostele Božského Srdce Páně. Tento fakt umocnil sugestivitu soudobé hudební kompozice duchovního obsahu, jejíž hodinová stopáž mohla být nad síly běžného posluchače. Naštěstí skladatel dokázal napsat posluchačsky vstřícný hudební útvar, aniž by se ale jakkoli podbízel, ve kterém se navýsost dramaticky prolíná mluvené slovo, sólový a sborový zpěv a orchestrální part v ostrých kontrastech, jež podtrhují epický a baladický charakter, lyrický, neobyčejně barevný, a naproti tomu i drsný až drásavý. Role recitátorů se ujali herci Miroslav Táborský a Otakar Brousek, jako sólisté se představili sopranistka Michaela Gemrotová a barytonista Roman Hoza. Současně vystoupily Kühnův smíšený sbor, Chlapecký sbor Bonifantes a samozřejmě Filharmonie Hradec Králové, a to pod taktovkou maďarského dirigenta Istvána Dénese (stejně jako při premiéře).
Vnitřní prostor funkcionalistického kostela Božského Srdce Páně, bez zlata a dalších okázalostí, jen s obrazy Křížové cesty, byl cele zaplněn lidmi a hudebními nástroji. Seděl jsem v lavici na straně vedle orchestru, na dotek od harfy (a mladé harfenistky), vedle malých chlapců-zpěváčků ve slušivých červených vestičkách, blízko půvabné sopranistky, tří bicistů a dvojice herců na kazatelně. Viděl jsem také výborně na dirigenta, který těleso řídil celou škálou rázných i niterných gest. Filharmonie Hradec Králové hrála s obrovským nasazením; sledoval jsem mně nejbližší housle, kterým dirigent vtiskl hrubost i měkkost, dokonce vzdechy, výkřiky, nebo naopak lehkost a až nebeskou zpěvnost. Violoncella a obzvláště kontrabasy mne až uhranuly svojí sveřepostí a emocionalitou, v některých pasážích dokonce až rockově tvrdily muziku. Dřeva a již tradičně žestě dokázaly zahřmít takovým způsobem, že jsem nedýchal, stejně tak ale vnikaly do srdce neobyčejnou barevností. Úžasným způsobem zvukovou materii zahušťovaly bicí nástroje se širokým arzenálem zvonivých, alikvótních i hřmotných tónů. Mluvené sólo, které se jen výjimečně ztrácelo v orchestrální mase, vyznělo v podání ostřílených herců skutečně sugestivně. Smíšený sbor utvrzoval a rozvíjel mluvený text a zároveň tvořil protipól čistoskvoucímu projevu malých chlapců, jejichž zpěv vyjadřoval nevinnost, potažmo naději. Chlapecký hlas také ohlašoval jednotlivá zastavení Křížové cesty. A tomu všemu nasadily úžasnou korunu varhany; když zazněly, ať už společně s orchestrem či dokonce v sóle (to v posledním, 14. zastavení), běhal mi mráz po těle a uvnitř jsem hořel…
Výkon sólistů nijak nezaostal, nebyl utopen v orchestrálních erupcích. Gemrotová vládla sice vlídným, ale plnokrevným a emocionálně odstíněným sopránem, a bylo jí výborně rozumět. Hozův baryton byl patřičně výrazný a tvárný, a třeba jeho part v staccatu v Pátém zastavení byl doslova dechberoucí. Ačkoli jsem měl k němu relativně daleko.
Hurník napsal dílo, jež navzdory rozměrnosti neztrácí ani na okamžik dech, razanci, dramatičnost. I lyrické, vyloženě zpěvné části nepůsobí sirupovitě, nejsou úlitbou líbivosti. Jde samozřejmě o eklektické dílo, v němž autor dokázal využít všech ústrojných inspirací k neplagiátorskému uchopení a transformaci v novou kvalitu. Ať už tam slyšíme Wagnera, Janáčka, Poulenca, Messiaena, Glasse či mistry filmové hudby (Shore, Newton Howard, Zimmer), nebo rockové prvky, a dokonce rock´n´rollový rytmus již v úvodním orchestrálním vzepětí.
V závěru oratoria zaznělo: Kriste, máš tolik šancí na smrt a vzkříšení, kolik je lidí na světě. Každý z nás může být Tvým hrobem a každý z nás Tvým zmrtvýchvstáním. Drž nás, ať nesejdeme z křížové cesty. Amen… Neubránil jsem se dojetí. Další provedení se uskuteční na Květnou neděli, 25. března, také (a poprvé) v Praze, a to v katedrále sv. Víta a Vojtěcha na Pražském hradě. Nenechte si ujít silný umělecký a duchovní zážitek.
