Koncert, který se konal v neděli 3. března 2013 v pražském Rudolfinu, měl neobvyklého pořadatele: cestovní agenturu ATAVA TRAVEL. A neobvyklý byl i účel koncertu – výtěžek z prodeje vstupenek byl totiž určen na vybudování interaktivní terapeutické herny pro pacienty Kliniky dětské hematologie a onkologie ve Fakultní nemocnici v Motole. Taťana Pasična, ředitelka ATAVA TRAVEL, je osobností bezpochyby obdivuhodnou. Nejenže připravila atraktivní program, ale především se jí podařilo přivést na tuto bohulibou akci do Rudolfina tolik posluchačů, že Dvořákova síň byla zaplněna do posledního místa, a to včetně balkonů a varhanní empory. V první půli programu zazněl Rachmaninovův Klavírní koncert č. 3 d moll op. 30 . Se Severočeskou filharmonií Teplice , řízenou Petrem Jiříkovským , v něm jako sólista vystoupil mladý ukrajinský pianista Dmitrij Oniščenko . Bylo to jeho první vystoupení v Praze, a protože ho předcházela velmi dobrá pověst (vloni účinkoval v Luganu na Progetto Martha Argerich), budil pochopitelně zvědavost. Očekávání publika naplnil však jen zčásti. Jeho technika je bezesporu skvělá. Přestože je Rachmaninovův koncert značně náročný, Oniščenko působil dojmem, jako by neměl vůbec žádné technické problémy. Po výrazové stránce však zůstal Rachmaninovově hudbě občas něco dlužen. Teplická filharmonie byla klavíristovi spolehlivým partnerem a souhra orchestru se sólistou byla díky bezpečnému vedení Petra Jiříkovského velice dobrá, i když jsem měl místy dojem, že si dirigent přál přimět orchestr k barevnějšímu projevu. Posluchači přesto ocenili provedení nadšeným potleskem, za který se jim pianista odměnil dvěma přídavky: Čajkovského Meditací z 18 kusů op. 72 a Chopinovým Nokturnem c moll op. 48/1 . Druhá půlka koncertu už patřila cele jen teplické filharmonii. Dvořákova Novosvětská je zjevně dílem, které má orchestr dokonale zažité. První věta byla možná v celkovém výrazu trochu opatrná, druhá věta však vyzněla velmi krásně, s mnoha působivými náladovými a barevnými odstíny. Při Scherzu jsem sice měl zpočátku pocit, že se v orchestru začíná projevovat únava (kterou se marně snažily přemoci poněkud předimenzované rány do tympánu), ale ve střední části překvapili hráči velice hezkým, tanečně odlehčeným projevem. Vrcholem celého koncertu byla pak finální věta, kterou hrál orchestr s tak velkým švihem a elánem, že strhl publikum ke „standing ovations“.
