S trochou nadsázky by se dalo říci, že až čtvrtý říjnový víkend, kdy se na pódiu Velkého sálu Společnosti přátel hudby ve Vídni vystřídali Vídeňští filharmonikové a ansámbl staré hudby Concentus musicus Wien (CMW), začala v rakouské metropoli koncertní sezona 2011/2012. V sobotu 22. října 2011 se totiž uskutečnil první z deseti, respektive první ze čtyř abonentních koncertů Vídeňských filharmoniků a CMW, řízených tentokrát Christophem Eschenbachem a Nikolausem Harnoncourtem .
Večerní koncert souboru CMW byl věnován hudbě Franze Josepha Haydna, jejímž je brzy třiaosmdesátiletý, ovšem stále vitální Nikolaus Harnoncourt interpretem z nejpovolanějších. Před pauzou zazněla trojice Haydnových Symfonií Ráno, Poledne a Večer Hob. I:6 – 7 , jimž se dirigent kromě letošního nastudování v Grazu a Pasově naposledy věnoval před dvaceti lety, kdy byl pořízen i běžně dostupný audiozáznam. Podobně jako před lety užil Harnoncourt cembalo jako continuo (Stefan Gottfried ), volil však výrazně hybnější tempa a nebýt nevydařených violových sól nebohého Andrew Ackermanna , kterého od prvních taktů Šesté symfonie zradil nástroj, šlo by se o referenční provedení s důrazem na artikulační sdělnost symfonického triptychu s literárně nevyjádřeným programem. Po pauze se CMW s Harnoncourtem představili v plné síle v Haydnově Symfonii G dur Hob. I:100 Vojenské , na jejíž protivojenský charakter a nezvyklou volbu tóniny měl dirigent potřebu upozornit publikum. O klarinety a skupinu bicích nástrojů rozšířený orchestr, v němž jsem po dlouhé době opět zahlédl například violoncellistu Rudolfa Leopolda , zahrál dobře známé Haydnovo dílo s přesvědčivostí, z níž nejen ve vstupech velkého bubnu, trianglu a činelů mrazilo, nemluvě o nedostižném menuetu. Vynikající provedení publikum strhlo k zaslouženým ovacím a ansámblu s jeho dirigentem potvrdilo pověst prvořadého interpreta Haydnových, zvláště vrcholných symfonií.
