Premiéra Verdiho Nabucca, tentokrát už za přítomnosti diváků v hledišti, byla v brněnském Janáčkově divadle v úterý 29. června. Předcházela jí televizí živě přenášená premiéra 19. května, která inscenaci dosti ublížila. Byla totiž záznamem takového typu inscenace, pro který je nezbytné stále sledovat veškeré dění na jevišti v jeho do všech detailů strukturovaném celku, v neustále vyvažované kompozici plynoucího obrazu. Navíc televizní přenos téměř znemožňovalo ponoření této inscenační sondy Nabucca do temného modravého oparu, z něhož se vydělují pouze výrazné zlaté předměty včetně širokého zlatého pásu zavěšeného na tahu uprostřed jeviště, který sahá až k orchestřišti. Ostatně se stále domnívám, že streamování inscenací je ve své naprosté většině víceméně nouzovým řešením vhodným jen pro základní informaci diváků a posluchačů.
Verdiho Nabucco si své diváky vždycky najde, má v sobě dynamičnost mladého skladatele (když Verdi svou třetí operu dokončil, bylo mu osmadvacet let) a je dobré s ním zacházet podle toho. Jinak ovšem, tak jako u všech ostatních oper, které vůbec existují, lze jej samozřejmě připravit na nesčetně mnoho způsobů. Režisér Jiří Heřman si pozval ke spolupráci vynikající brněnské výtvarníky scénografa Tomáše Rusína a autorku kostýmů Zuzanu Štefunkovou-Rusínovou, s nimiž spolupracoval na Straussově Růžovém kavalírovi (2019). Heřman se sám věnoval také ligtdesignu inscenace. Podíl výtvarníků na inscenaci je opravdu podstatný. Režisér vidí Verdiho Nabucca očima jeho hlavní postavy, která nemizí z jeviště. Základem inscenace je až archeologické odhalení kamenných vrstev kryjících po celá staletí neznámé nálezy. Kameny stoupají na tazích vzhůru a objevují se postavy z té dávné doby, v níž žil babylonský král Nabukadnesar II. On je tím, kdo u levého portálu jeviště staví z kostek své slavné město včetně nám známé Ištařiny brány z 6. století před n. l. Právě jí, jak víme, vévodí ta temně modrá se stopami zlaté.
Nabucca, jehož příběh na jevišti sledujeme, provází bůh-bůžek Baal (ztělesněná bronzová soška ugaritského Baala z Louvru), který se svému předobrazu podobá téměř jako vejce vejci. Zlatá homolovitá přilbice, kovově se lesknoucí modrozelený trikot. Jeviště je odhaleno až do své maximální hloubky, je velkým tmavomodrým prostorem, do něhož patří poněkud světleji modře oděný Nabucco, jeho dcera Fenena a také jemu podřízení vojáci a služebníci. Židovský národ je v bílém včetně svého velekněze Zachariáše. Režisér zachází se sborem jako s masou neindividualizovaných jedinců, jejichž akce jsou většinou skupinové – stojí, leží, přebíhají, pózují. Sólisté působí sošně, jejich mimika je umírněná, veškerou energii vkládají do výrazového zpěvu. Inscenaci vévodí Dalibor Jenis v titulní roli. Jeho hlas zní plně a barevně v celém rozsahu. I jeho herecký projev je však moderovaný. Vnějškově nepropadá šílenství, jen působí unaveněji, sklesleji. Představitelé dalších postav jsou typově přesně vybráni. Abigail Csilly Boross zpívá plným, znělým dramatickým sopránem, je dominantní postavou oděnou na počátku a na konci v černé a pouze na tu chvíli, kdy je považována za královnu, v oné královské modré. Na premiéře jí zněly hloubky poněkud matněji. Fenena Václavy Krejčí Houskové působila díky jejímu barevnému mezzosopránu s krásnými volnými výškami neobyčejně svěže a jímavě. Jiří Sulženko obohatil svého Velekněze Zachariáše pěvecky o znělou hlubokou polohu a byl důstojným představitelem muže, jenž má u židovského národa neotřesitelnou autoritu. Jeho synovce Ismaela, zamilovaného do Feneny, ztělesnil Enrico Casari, který zvládl svůj part na pozoruhodné úrovni, byť na tomto představení zpíval některé výšky maličko s námahou.
Menší role byly obsazeny na vysoké úrovni – Daniela Straková-Šedrlová v roli Zachariášovy sestry Anny, David Nykl jako Baalův velekněz, Petr Levíček jako Abdallo. Výborně zpíval sbor (sbormistr Pavel Koňárek) a velmi dobře hrál orchestr řízený Ondrejem Olosem. Jeho přístup k Verdiho opeře byl podstatnou složkou inscenace, neboť volil značně kontrastní tempa i dynamiku a nešetřil sbor ani v obtížných rychlých nástupech. Domnívám se však, že zejména v první půlce představení orchestr svým forte a fortissimem až potlačoval zvukovost pěveckých výkonů, a to jak sólistů, tak sboru. Pravda je, že jeviště Janáčkova divadla má zhruba ve své polovině (myšleno z pohledu do hloubky) rovnoběžně s proscéniem akusticky hluchý pás, který pěvcům nesvědčí. Trochu by mne překvapilo, kdyby snad ti, kteří sledovali přípravu inscenace z hlediště na tyto okolnosti neupozornili, ale je samozřejmě možné, že šlo pouze o zvláštnosti daného představení. Podivuhodně působivé byly důsledně vybudované dramatické pauzy mezi některými výstupy, mnohdy i pro šumění posvátného jemňounkého písku, propouštěného mezi prsty.
Režisérův náhled na Nabucca je svérázný, jak ostatně bývá jeho zvykem. Jako by ten starý příběh vnímal pomocí mysli jeho hlavního hrdiny. To, co je pro něj, pro Nabucca, důležité, je zdůrazněno, některé momenty jsou potlačeny. Postavy jsou téměř důsledně oblečeny do kostýmů jednotného typu – základem je jakýsi „pracovní plášť“ superjednoduchého střihu – dokonce má tuto podobu i Nabuccův královský tmavomodrý kabát se zlatým límcem. Střihově se odlišuje především kostým bojovné Abigail, která je spolu s Baalovým veleknězem v černém a také bílé kostýmy Zachariáše a Ismaela. Všem postavám chybí jakékoli šperky, dokonce je pominuta i Nabuccova královská koruna, o niž tak cíleně usiluje Abigail. Tuto absenci lze možná vysvětlit jako důkaz, že se díváme na Nabucca opravdu jeho vlastníma očima, protože pro něj může být královská koruna jednou z nepodstatných rekvizit, pouhou součástí jeho „pracovního“ odění. Nemohu však tvrdit, že bych tento symbol na jevišti nepostrádala. Je-li přítomna zlatá archa úmluvy, zlaté vězení pro Nabucca ve formě obřího prstenu pohybujícího se vertikálně na tahu, jsou-li přítomny posvátné nádoby pro oheň nebo písek, je jasně patrné, že rekvizity a scénické doplňky mají v této obřadné inscenaci své nezastupitelné místo…
Ano, tento Nabucco je minimalistický – zejména však pro samotné účinkující v této obřadné inscenaci. Davové scény jsou organizovány téměř po vojensku, doplňuje je však také promítání výrazných obrazů davových seskupení a skic odkrytých archeologických vrstev. Součásti scénografie jsou vybrány rovněž s minimalistickou přísností. Trůn je zastoupen zlatou nízkou stoličkou bez opěradla stejně jako jsou přítomny stoličky modré, superjednoduché jsou elegantní zbraně – na obou koncích špičaté tyče, v nichž je skryto kovové kopí, velké modré obranné štíty mají hladký čtvercový tvar. Celý scénografický prostor je otevřený. Má, bohužel, jednu nepříjemnou vlastnost – pohlcuje do všech stran značnou část jevištního zvuku. S tím je pak nezbytně nutné počítat při volbě zvukové intenzity orchestru.
Brněnský Nabucco není komponovaný jako sled jednotlivých výjevů, ale jako postupně se rozvíjející obří obraz. Není to však scénické oratorium. Hodně divadelnosti do něj vnáší jeho promyšlená výtvarná konstrukce. Inscenace Nabucca je jakýmsi vhledem do obřadnosti starých časů, které pro nás mají hodnotu archeologických objevů. Proto ta poměrně masivní zlatá archa úmluvy, proto možná i ta absence královské koruny. Nabucco nám vypráví o svém osudu. Jeho optika je osobitá, pro něj jsou důležité jiné skutečnosti než pro kohokoli z nás. Chcete se zúčastnit tohoto téměř náboženského obřadu? Máte-li navíc rádi Verdiho Nabucca, je pro vás připraven…
