Echofluxx, který již od roku 2011 pořádá organizace FMErá, je jedním z nemnoha českých festivalů se zaměřením na „alternativní“, experimentální umění. Festival se letos koná v prostorách Paralelní Polis ve dnech 2.-5. května. Hned první festivalový večer patřil kromě několika krátkých filmů zejména mladému pražskému tělesu Ensemble Terrible. Publiku představilo pět skladeb soudobých autorů, ve třech případech šlo o premiéry.
Ensemble Terrible je souborem pro soudobou hudbu, jenž vznikl na pražské HAMU. Jeho členy jsou tedy především právě posluchači, případně absolventi této akademie a také díla, která toto seskupení uvádí, často pocházejí od autorů z tamní Katedry skladby. Soubor se veřejnosti poprvé představil v roce 2015 a dnes se již řadí mezi výrazné ansámbly svého druhu. Kromě nezpochybnitelných muzikantských kvalit totiž Ensemble Terrible má něco, co „velkým“ tělesům často již chybí: absolutní autenticitu, přirozenost, nezištné nadšení pro hudbu. Seskupení na Echofluxx vystoupilo v sestavě Yanina Alachnovič (flétna), Michael Jermář (saxofon), David Danel (housle), Ondřej Štochl (viola), Daniel Petrásek (violoncello) a Roman Zabelov (akordeon), dirigování se na potřebných místech ujal Petr Hora. Na programu byly skladby Michala Nejtka, Gilberta Agostinha, Bruna Cunhy, Petra Hory a Ondřeje Štochla.
První skladbou byly Nejtkovy Drei Famielienstücke pro housle a violoncello. Název, který lze přeložit jako „tři rodinné kusy“, navazuje na dedikaci díla: kompozici Nejtek napsal pro manžele Jamníkovy v čase před narozením dítěte. Skladatel staví kompozici na motivech o několika tónech: dává je do protichůdných postavení, pracuje s nimi imitačně… Nízká frekvence a míra změn hudební tkáně na některých místech může trochu připomínat minimal music, a to i přesto, že čistě z hlediska stavby se jednotlivé věty blíží tradičním formovým schématům. Jak autor sám píše, ve skladbě není potřeba hledat nijaký skrytý smysl. V tomto duchu tyto tři kusy i odezněly: přímočaře, jednoduše a pro posluchače vlastně až příjemně oddychově.
Skladba Gilberta Agostinha Cartography #8 patří do série kompozic Cartographies. Všechny skladby tohoto cyklu jsou přitom generovány v počítači na základě funkce pravděpodobnosti. V díle pro pět hráčů nejdřív zaznívá jenom pár tónů, téměř bez dynamických nebo agogických změn, přičemž každý z nástrojů působí vůči celku vlastně celkem nezávisle. Zvláště v druhé polovici pak dění do jisté míry graduje a vytváří se barevně velmi zajímavý celek. V interpretaci Ensemble Terrible odezněla premiéra Cartography #8 velmi precizně a promyšleně.
V premiéře jsme slyšeli i skladbu Bruna Cunhy Les Cris de Brésil (lze přeložit jako „křik Brazílie“). Autor se v kompozici zamýšlí nad politickou situací a k ní kontrastujícím městským životem. Témbrově jde o velmi poutavé dílo, pro zajímavou zvukovost předpisuje Cunha například jemné poklepávání po flétně a saxofonu. Les Cris de Brésil vyznělo s vnitřním nepokojem, který však, snad trochu rezignovaně, nikdy nepřerůstá v otevřenou expresivnost. Provedení a skladba sama mě vlastně v tom nejlepším smyslu trochu iritovaly, a po tichém závěru, kde jednotlivé nástroje postupně přestávají hrát, ve mně ještě chvíli zůstal pocit něčeho nedořešeného.
Třetí a poslední premiérou bylo uvedení skladby Petra Hory ConFashion. Jelikož smysluplné slovní hříčky patří k věcem, které mě vždy snad až dětsky nadchnou, nedá mi neokomentovat šikovně vymyšlený název. Celá kompozice je totiž podložena elektroakustickou stopou. Na stopě je zachycena jednak zpověď, v angličtině tedy confession, posedlého muže; jednak povídání o módě (angl. fashion) v Americe třicátých let. Hudebníci stopu zpočátku vlastně jen doplňují, v nízké dynamice a převážně v dlouhých hodnotách, čímž vytvářejí působivé plochy. Během díla se pak dění několikrát zvedne k až frenetického výrazu, posléze se opět uklidní a v závěru pak zní filozoficky působící mantra „those days of glory – those days of shame“. Musím přiznat, že jsem během díla měla víckrát husí kůži, a to i díky neskutečně sugestivní a maximálně uvěřitelné interpretaci. Celkový dojem byl, alespoň pro mě, umocněn i tím, že skladatel-dirigent sice hudebníky dirigentsky usměrňoval jen minimálně, už svou přítomností na pódiu se však stal rozhodující a organickou součástí celku. Byl to pro mě opravdu výjimečný zážitek.
Na závěr byla příznačně zařazena skladba Ondřeje Štochla Epilog. Skladatel o díle píše, že představuje „prázdný, ale neodbytný epilog zapomenutých prožitků“. Zvukově a výrazově velmi subtilní kompozice mi opravdu připomenula stav, kdy ještě na zažité nelze zapomenout, zároveň však již v podstatě není co dodat a všechna slova by byla zbytečná. Přesně to jsem pak pozorovala v průběhu skladby. Krátkými, vzrušenějšími úseky jako by skladatel naznačoval, že ještě je co říct, následně se však opět vrací ke klidně plynoucímu dění, ve kterém zůstává neuchopitelnost zbylých pocitů. Ke skutečně nádherným momentům Epilogu patřily velmi citlivě vytvarované melodické linie altové flétny v podání Yaniny Alachnovič.
Koncert Ensemble Terrible tak ve mně zanechal skutečně mnoho hudebních i nehudebních dojmů, otázek a pocitů. Byl to jeden z večerů, ze kterých jsem odcházela opravdu nabitá skvělou energií – a také s nadějí, že se díky takovým hudebníkům bude soudobé hudbě v Česku dařit už jen víc.