Dramaturgickou jistotou byla Dvořákova Symfonie č. 8 G dur, jejíž přídomek „Anglická“ se vztahuje k triumfálnímu provedení v roce 1891 v Cambridgi. Rozdíl mezi pojetím Järviho před 15 lety a dnes je značný. Tehdy to bylo metronomicky přesné, strohé, úctyhodné, leč na rozdíl od jeho otce-dirigenta s menší dávkou fantazie. V Praze byla „Anglická“ plná lesku, příjemné uvolněnosti, zajímavých agogických (2. věta) a dynamických (1. věta) detailů, tanečnosti a lehkosti (3. věta) a kontrastu (4. věta). Dokonce by se dalo napsat, že bylo provedení téměř „české“ (například grazioso 3. věty). Myslím, že vklad Paava Järviho v celkovém dojmu byl zcela zásadní. Kdybych šel totiž do detailů, tak bych například zjistil, že hra Josefa Špačka, vůdce primů České filharmonie, je zajímavější nežli hra Ulricha Edelmanna, koncertního mistra hr-Sinfonieorchester (Frankfurt Radio Symphony Orchestra). Jeho hostování bylo určitě dobrou volbou, ale Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks je lepší ☺.
Psáno pro: HARMONIE 7/2014