Nadšenecký Bach v Rudolfinu

Legenda mezi interprety staré hudby, holandský varhaník a dirigent Ton Koopman, se představila v Rudolfinu. V neděli 2. června se svým souborem Amsterdam Baroque orchestra and choir zazněl program sestavený z kantát Johanna Sebastiana Bacha. Pokračuje tak určitý dílčí trend festivalu Pražské jaro, který spočívá v angažování velkých jmen a legend, po hříchu často dlouho za tvůrčím vrcholem. Koopmanovi bude letos neuvěřitelných osmdesát let a je stejně neuvěřitelné, s jakým entuziasmem a s jakou energií je stále schopen svůj soubor vést. Na pódiu působí dojmem veselého a šťastného staříka, který zasvětil svůj život správné věci, a ještě pořád se z ní každý den dovede radovat. Svůj soubor založil v roce 1979, a patří tudíž do první generace těch, kteří uvedli na pódia barokní hudbu hranou historicky a poučeně. Dílo největšího z Bachů a Dietricha Buxtehudeho zná jako málokdo na světě, jeho pedagogický odkaz má podobnou váhu jako odkaz umělecký a badatelský. Jeho mezinárodní renomé stále přitahuje dobré umělce ke spolupráci, doposud naplňuje sály a stává se podnes argumentem při získávání dotací a záštit. Sečteno a podtrženo, legendu sledovalo Rudolfinum vyprodané včetně empory, Bachovy kantáty zazněly ve správném ladění, sólisté, komorní sbor i všichni v orchestru věděli, jak se má hrát baroko, a od varhan je motivoval osmdesátiletý rtuťovitý muž, který miluje svého Bacha až za hrob. Klobouk dolů.

Když ale odhlédnu od dojetí a patosu, který se vnucuje už jen při pohledu na legendu na pódiu, a zhodnotím koncert poněkud střízlivěji, musím si onen pomyslný klobouk zase s povzdychem nasadit zpátky na hlavu. Trojice kantát, kterou vybral Koopman, neměla žádnou nosnou linku, kterou bych na prestižním festivalu čekal, byly to jen tři namátkou vybrané kantáty z různých období a různých nálad. Jedna vánočně jásavá, druhá zamyšleně postní a ta třetí – světská, devótní a pompézní. Krom zajímavější dramaturgie mi ale v interpretaci především chyběla důkladnost a větší smysl pro detail. Jednotlivé části výrazově splývaly, Koopman nedovedl vykreslit jejich pečlivé odlišení, jejich tolik potřebné specifické gesto, které na Bachovi mám nejraději. 

První kantáta, BWV 110, Unser Mund sei voll Lachends, představila nejprve Koopmanův sbor a orchestr. Obé v barokně střídmé podobě, sedmnáct zpěváků a patnáct instrumentalistů. Sbor neměl příliš výrazný zvuk, a přestože zpíval s nadšením, bylo znát, že hlasy zestárly spolu se svým dirigentem. Orchestr celý večer představoval jistotu, vynikající klariny, hoboje a flétny, ovšem smyčce zněly spíše šedivě a nevýrazné. Kvarteto sólistů vzbuzovalo podle popisů v programech velká očekávání. Sopranistka Ilse Eerens, „proslulá svým průzračně jasným hlasem a interpretační všestranností“, kontratenor Maarten Engeltjes, „proslulý svým průzračným, avšak důrazným přednesem“, tenorista Tilman Lichdi, který „v Chicagském provedení pašijí překonal všechny známé evangelisty, včetně Petera Schreiera“, a legendární basista Klaus Mertens, který se vždy „dočká chvály za až nadzemsky znělý hlas vyzařující energii a za svůj mimořádně homogenní přednes“. Vždy, když čtu takové superlativy v programu, přemýšlím, zda by si to samotní interpreti takhle přáli a hlavně, jestli to nemá být návod, co si o nich máme my diváci myslet, když to při poslechu nepoznáme. Po pravdě řečeno, nikdo ze zpěváků svým projevem neurazil, (nejslabší z nich byl kontratenorista), nikdo z nich ale zároveň nepředvedl ani zdaleka dechberoucí výkon. Do jisté míry to bylo i tím, že to měli pod vedením bachovské ikony poměrně složité. Mnohé árie působily udýchaně, s hektickými tempovými přechody a nenaplněnými oblouky frází. První polovina večera tak měla dva výraznější momenty; především ztišenou sopránovou árii z druhé kantáty (BWV 127), „Die Seele ruhet in Jesu Händen“. I ta by si zasloužila trochu klidnější pojetí, aby hobojista nemusel utíkat a mohl na svůj nástroj zpívat. A pak okamžik, kdy v první řadě na balkoně zkolaboval v dusném a vlhkém vzduchu jeden z diváků… 

Přestávku ukončil orchestrální pochod z poměrně známé kantáty BWV 207a, který začali umělci hrát už za dveřmi do sálu a pak postupně nastupovali v jakémsi rytmizovaném procesí, včetně sboristů a sólistů. Někteří z nich se ale s ideou zcela neztotožnili, a tak celý efekt vyšel tak trochu naprázdno a působil poněkud amatérsky. Koopman i v druhé polovině hodně spěchal, markantní to bylo především v předposlední části, dlouhém recitativu pro všechny sólové hlasy. Snad byl motivován snahou o dramatičnost, nicméně celá koncepce působila spíše hekticky a neuspořádaně. Jako by v té rychlosti neměly hlasy sólistů čas sdělit dostatečně jasně hudební poselství. 

Nechci nijak snižovat výkon všech umělců, ale celkový dojem z večera zůstal přinejmenším smíšený. V provedení nizozemských umělců nechyběla ta původní radost z objevování staré hudby v nových konturách. Ale mám za to, že dnes už rozumíme Bachovi a barokní hudbě trochu jinak. Není pro nás jen geniální intelektuální strukturou, jejíž formální svrchovanost stačí k hudebnímu zážitku. Dnes u Bacha vnímáme především rozličná hudební gesta, propojující geniálně zvuk slova, jeho obsah a emoci, kterou tento obsah v interpretovi a posléze i v divákovi vyvolává. A tato rovina mi v nedělním večeru až na pár drobných záchvěvů chyběla. Pražské jaro chtělo patrně servírovat večer hudební legendy, diváci ale zažili spíše večer s Johannem Sebastianem Bachem a partou hudebních nadšenců.