Melancholie je podle encyklopedií duševní stav zádumčivosti či trudnomyslnosti a nečinnosti, zpravidla bez zřejmého přímého podnětu. Bývá často chybně zaměňována s depresí. V antice nebyla považována pouze za nemoc, neboť úzce souvisí s šílenstvím, přičemž obojí vede k nahlédnutí do podstaty světa či božství… Tolik na úvod ke koncertu Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora, jenž nesl název Malinconia a uskutečnil se v pátek 8. června v úchvatném prostoru starobylé kaple Božího těla. Tento výraz byl vyňat z jedné sonáty, jež zde zazněla.
Koncert otevřela Sonatina pro housle a violoncello Arthura Honeggera z roku 1932. Houslista Matouš Pěruška a violoncellistka Kristina Vocetková dokázali v komorní skladbě překlenout dvě století, v nichž se skladatel mentálně pohyboval, stejně mistrně, jako velká tělesa v dominantní Honeggerově tvorbě – symfonické a hudebně-dramatické. Postromantické exprese se zde snoubí s estetikou Pařížské šestky, to jest s potlačením jakékoli nabubřelosti a pompéznosti na straně jedné, na té druhé odmítáním zvukomalby impresionismu. Třívětá skladba začíná až mysteriózním souzvukem obou smyčcových nástrojů a končí strhujícími a vypjatými kontrapunktickými hlasy. Mezi těmito póly zněly exprese v plných barvách a emoční rozervanosti, vypjaté pasáže se střídaly s omamně vzletnými, ve druhé části nechyběl jímavý ponor, vyjadřující také smutek, ani názvuky skočné lidové hudby.
K renomé kutnohorského festivalu patří uvádění méně známých komorních děl, či přímo děl u nás více či méně neznámých skladatelů. Takovým je zajisté Belgičan Eugéne Ysaÿe, který byl také houslovým virtuosem. To se samozřejmě projevilo na jeho dvou sonátách, jež zde zazněly v podání Romana Patočky, který je interpretoval navíc zpaměti. Sonáta č. 2, op. 27/2 obsahuje čtyři části, a ta druhá má onen název Malinkonia. Stejně jako v ostatních větách zde prosakuje J. S. Bach; zjednodušeně by se dalo říci, že tato skladba je belgickou odpovědí na barokní majstrštyky po dvou staletích. Ovšem v té výrazové šíři mezi něhou a vášní je již ona tíha 20. století; je sice méně taneční a jiskřivá, ale zato sugestivnější, emotivnější. Naplno se to projevilo v přídavku, který následoval po bouřlivých ovacích posluchačstva; v první větě Bachovy Sonáty č. 1 vytryskla pokora, prostá dokonalost, božská krása. To bylo sice v hudbě belgického skladatele obsaženo též, ale Patočka potlačil onu nadpozemskost i pokoru, a vyjadřoval se se vší vervou současného člověka, odmítajícího jakoukoli formu fatalismu. Při vší úctě a neskonalému obdivu k Bachovi a barokním mistrům obecně, já se mohl s tímto současnějším pojetí sonáty ztotožnit opravdu naplno. A protože dnešní doba je opět vymknuta z kloubů, takové hudby je potřeba jako rezervoáru čerstvých sil více, než by se mohlo jevit. Sonáta č. 3 d moll, op. 27/3 (Ballade pro housle), jež následovala poté, byla zase pohlazením skrze niterný ponor, ve kterém ale bobtnala nesmírná energie; však také houslista zněl jako smyčcové trio v plném zápřahu.
Podobně jako Roman Patočka mne okouzlila violoncellistka Kristina Vocetková. Ta se ještě jednou představila v provedení smyčcového sexteta Zjasněná noc, op. 4 Arnolda Schönberga. Toto rané dílo skladatele, ze kterého má většina našinců osypky, uslyší-li jen jeho jméno, nemá ještě nic společného s dodekafonií. Drobná atonalita sice zazní, ale jen ve dvou kratičkých repeticích. Těžko lze najít úchvatnější hudební uchopení poezie (v tomto případě básně Richarda Dehmela, který mimochodem inspiroval také Richarda Strausse, Maxe Regera, Antona Weberna, Carla Orffa či Kurta Weilla). Však také příslušné verše v němčině nejdříve zarecitoval rakouský barytonista Rafael Fingerlos (ten o den dříve zpíval Schumannův cyklus Dichterliebe na texty Heinricha Heineho), aby se posléze kaplí linuly tyto verše přetavené do hudby, z níž skutečně tryskalo světlo. Všichni protagonisté hráli se zaujetím a nasazením, takže noc byla nejen plná světla, ale také poryvů emocí, ponorů do hutných i niterných barev, šťavnatého, plnokrevného zvuku, melodických pohlazení i sevření. Slyšel jsem tuto skladbu hrát vyloženě uspávacím způsobem, kde interpreti zaměnili ponor za úmor, ale houslisté Roman Patočka a Matouš Pěruška, violisté Karel Untermüller a Ondřej Martinovský a především mistři violoncella Lukáš Polák a Kristina Vocetková se takovému pojetí vyhnuli více než úspěšně. Ano, bylo to nahlédnutí do podstaty světa.
