Piaristický chrám Nalezení sv. Kříže v Litomyšli se stavěl v letech 1714-1725 podle návrhu italského architekta Giovanniho Battisty Alliprandiho, jehož 300. výročí úmrtí připadlo na 13. března letošního roku. Projektoval kupříkladu Lobkovický, Lichtenštejnský a Kaiserštejnský palác v Praze, byl autorem špitálního kostela Nejsvětější Trojice v barokním areálu Kuks. Svůj život dovršil právě v Litomyšli, kde je pohřben v děkanské hrobce Kapitulního chrámu Povýšení sv. Kříže. Uctít jeho dílo koncertem (6. 7.) a svěřit výběr skladeb Václavu Luksovi byla šťastná volba.
V novodobé premiéře vícesborového Kyrie a 2 cori Antonia Caldary se orchestr a sbor Collegia 1704 ukázaly ve skvělé formě. Vokalisté byli mezi sebou zcela vyrovnaní, sólisté výtečně deklamovali a jak už jsme u tohoto ansámblu zvyklí, jejich hlasy se dobře pojily. Dora Rubart-Pavlíková, Monika Jägerová, Ondřej Holub, Tomáš Šelc jsou v projevu osobití a zároveň empatičtí. Zcela úchvatná byla interpretace Caldarova Crucifixus pro 16 hlasů. Stěží si lze představit lepší stavbu frází a gradace.
Další novodobou premiéru představovalo Credo d moll ZWV 31 Jana Dismase Zelenky. Odlišný kvartet sólistů, odlišná barevná paleta, v níž jsem si vedle sopranistky Heleny Hozové a tenoristy Václava Čížka obzvlášť užila basistu Tadeáše Hozu a přirozený alt Kamily Mazalové. Bohatě zvukomalebná skladba odhalila pod Luksovým vedením úžasná místa (například působivé vyjádření Ježíšova ukřižování). Hudebníci tu stvořili strhující obraz filmových rozměrů včetně pomalého přibližování kamery na detail. Vyvrcholení díla chromatickou trojitou fugou vyslalo jasný signál, že Zelenky není nikdy dost.
Trochu jiný svět nabídla Ouvertura C dur Františka Xavera Richtera, v níž instrumentalisté s lehkostí a entuziasmem opět výtečně „rozmluvili“ partituru. Neuplynula snad ani vteřina, v níž by spolu nevedli dialog nebo si nepohráli s detailem. Tady se konečně nabízí prostor k pochvale koncertního mistra Heleny Zemanové, bez jejíhož charismatu si Collegium 1704 neumím představit. Ve zhudebnění žalmu Dixit Dominus g moll Baldassara Galuppiho zazářil čistý soprán Terezy Maličkayové (moc pěkně jí vyšla eskalace sóla v části De Torrente), aspoň na chvíli také Pavly Radostové a příjemně měkký alt Anety Petrasové. Nejen z téhle sólistky tryskal při koncertě optimismus a radost. Bylo znát, že si hudebníci živý koncert opravdu užívají.
Orchestr je se sborem v tomto ansámblu natolik vnitřně propojen, jako by šlo o do sebe vrostlé organismy. Fráze se přelévají z jednoho na druhého, plastičnost je samozřejmostí, dokonalost logickým vyústěním. Instrumentalisté jsou zpěvákům oporou a partnerem, připomeňme, že basso continuo tvoří stálice Hana Fleková, Luděk Braný a Pablo Kornfeld.
Ať už to bylo tím, že nešlo o koncert na efekt, koronavirovou krizí nebo příznivou konstelací hvězd, tohle vystoupení patří rozhodně k nejpříjemnějším a nejvřelejším, jaké jsem od tohoto souboru slyšela.
