Těch pár týdnů na přelomu května a června, patrně nejkrásnějších v roce, kdy se koná mezinárodní hudební festival Pražské jaro, spadá do vrcholného období církevního kalendáře. Liturgické oslavy mezi velikonočními a svatodušními svátky lákaly skladatele po staletí. V bohoslužebných knihách napříč církvemi a denominacemi jsou jim předepsány starobylé liturgické texty, velikonočním hymnem Oběti velikonoční počínaje a svatodušní sekvencí Přijď, Duchu stvořiteli konče, zhudebňované snad každou skladatelskou generací. Nejinak tomu bylo i v životě a tvorbě kantorů Bacha a Telemanna, jejichž hlavním podiem byl chrámový kůr a nejpočetnějším zástupem posluchačů účastníci bohoslužeb. Bach vyšperkoval nedělní bohoslužby velikonočního období, den Nanebevstoupení Páně a svatodušní svátky těmi nejpůsobivějšími ze svých chrámových kantát. Dokonale se v nich snoubí vizuální rétorika hudebního kazatele s chiliastickým vizionářstvím pietistické zbožnosti, netrpělivě, až nedočkavě očekávající Kristův druhý příchod na konci věků. Bachovy, natož Telemannovy chrámové kantáty z této vrcholné části liturgického roku u nás neslýcháme zdaleka tak často jako chrámové kompozice adventního, vánočního, postního či pašijového období. O to více uznání si zaslouží dramaturgie Pražského jara, která publiku umožnila živě si poslechnout chrámové kantáty a kompozice napsané před třemi stoletími právě pro svátek Nanebevstoupení Páně (letos čtvrtek 26. 5. 2022).
Freiburský barokní orchestr nevystoupil v Praze ve středu 25. 5. 2022 poprvé. Naposledy jej publikum v Rudolfinu slyšelo na festivalu Dvořákova Praha 2015 v koncertním nastudování Mozartova komického dramatu Don Giovanni s René Jacobsem za dirigentským pultem. Jeho hostování v Praze jsou však vzácná a měla by být častější. Ansámbl dnes rozhodně náleží mezi nejpřednější kontinentální soubory specializující se na autentickou provozovací praxi. Ke spolupráci na programu přizvali belgický sbor, nebo lépe řečeno vokální soubor Vox Luminis za řízení jeho uměleckého vedoucího, francouzského basisty a dirigenta Lionela Meuniera. Meunier se publiku představil hned na začátku koncertu, když stručně oznámil drobnou programovou změnu, kterou bylo uvedení Telemannovy chrámové kantáty Ich fahre auf zu meinem Vater TWV 1:825 v úvodu večera místo původně ohlášené Bachovy kantáty BWV 128. Telemannův olbřímí hudební odkaz zná domácí publikum jen v nereprezentativním výběru. A zvláště jeho chrámové kompozice u nás zaznívají výjimečně. Stručná chrámová kantáta s lapidárním závěrečným Amen prozradila autorův smysl pro efektní instrumentaci, která se ani v případě tohoto díla neobešla bez jeho oblíbených přirozených lesních rohů. V pomyslném souboji hudby a slova vítězila v Telemannově případě hudba. Zjevné to bylo ve srovnání s Bachovou kantátou Auf Christi Himmelfahrt allein BWV 128, jejíž autor klade značný důraz na vizuální sdělnost rétorických figur. I pozorné publikum proto podlehlo pokušení a více než za mizejícím Kristem upřeně hledělo na Jaroslava Roučka, který sólo barokní trubky v árii Auf, auf, mit hellem Schall odehrál s exhibiční jistotou andělských trumpetistů posledního soudu. Aplausu se dočkal v závěru koncertu.
Druhou polovinu večera otevřela Růžencová sonáta XII C dur Kristovo nanebevstoupení Heinricha Ignaze Franze Bibera. Blýsklo se v ní continuo Freiburského barokního orchestru (Torsten Johann, Lee Santana, Georg Schuppe, Guido Larisch), a na prvním místě houslistka a koncertní mistryně Leila Schayegh. Biberova kompozice s omamnou motorikou, prodírající se kupředu jako Kristovo vzkříšené tělo oblačnými mraky vzhůru k nebeskému Otci, naneštěstí skončila příliš brzy. Už jsem myslel, že Schayegh promění Rudolfinum ve swingovou tančírnu… Závěrem programu byla uvedena patrně nejznámější z nastudovaných kompozic, Bachovo Oratorium k Nanebevstoupení Páně BWV 11, „parodická“ kantáta používající starší hudební materiál světských kompozic s ambicemi a názvem duchovního oratoria. Stojí sice ve stínu Bachových pašijí a oratorií velikonočního a vánočního, je však reprezentativním dílem z pozdních let Bachova lipského působení. Úvodní sbor a chorály ukázaly přednosti belgického souboru Vox Luminis. Jeho účinkování mělo ovšem i svá úskalí. V ansámblovém projevu soubor působí kompaktně, pokud je však angažován jako ansámbl sólistů-ripienistů, riskuje kvalitativní srovnávání jednotlivých hlasů. Mezi I. a II. sopránem byl v sólových partech propastný rozdíl, což se projevilo v závěrečné sopránové árii oratoria BWV 11 (Jesu, deine Gnadenblicke) s úzkými a dýchavičnými výškami II. sopránu. Mužské hlasy na mě působily vyrovnaněji, altisté si dokonce mohli konkurovat (famózní árie Ach, bleibe doch). Škoda jen, že v programu chyběla jména členů Vox Luminis, na rozdíl od hráčů Freiburského barokního orchestru. Smekl bych před nimi adresně.
K programu koncertu bych měl ještě jednu připomínku. Překládat Bachem zhudebněné texty z němčiny do češtiny není snadné, pravda. Ignorovat ovšem české překlady Nového zákona, konkrétně Skutků apoštolských, a mást publikum vlastní parafrázemi Nového zákona je nehodné publika Pražského jara. Překlad recitativu č. 9 v Bachově oratoriu BWV 11 (Skutky 1:12) toho budiž odstrašujícím příkladem. Z cesty, kterou mohou židé podle Zákona nejdále ujít o sobotě, stala se „šabatová cesta“. A autorka překladu, zjevně neznalá kontextu, poslala po Kristově nanebevstoupení zpět do Jeruzaléma nikoliv apoštoly, ale opět Ježíše! Při všem festivalovém provozu by měli dramaturgové věnovat jazykové stránce programů, překladům především, větší pozornost. Zvláště, když jde o Bacha. Ten v kantátách a oratoriích kázal a neimprovizoval.
