V úterý 12. března patřila Dvořákova síň Rudolfina slovenské sopranistce Adrianě Kučerové , kterou si k sedmému koncertu orchestrálního cyklu přizvala Pražská komorní filharmonie . Po dramaturgické stránce patřil večer k těm méně odvážným a posluchačsky vstřícným, ale pranic to neubralo na kvalitě hudebního zážitku. V úvodu zaznělo několik částí z Mesiáše Georga Friedricha Händela a nemohlo chybět zářivé Rejoice , v němž sopranistka rozezněla barevné koloratury, zpočátku sice lehce nepřesné a nedotažené, ale s každou další notou nabýval hlas na jistotě a po zbytek večera okouzlovala skvělou technikou. Orchestr pod vedením dirigenta Jakuba Hrůši hrál slavnostní baroko kultivovaně, svěže a bez přehnaného vrásnění a dynamických zvratů, což Händlovi slušelo, ale následující Symfonie D dur „Ráno“ a po přestávce i G dur „Večer“ Josepha Haydna pod rukama komorních filharmoniků doslova kvetly. Obě dvě díla byla skvěle vypointovaná jako zábavné večerní čtení, ve kterém nechybí trocha napětí, sentimentu, milostných záchvěvů i prosté radosti ze života. A samozřejmě nepostrádá ani skvělé instrumentální monology, dialogy a celé je to zabaleno v hedvábném papíře. Závěr patřil Mozartovi a jeho předehře k opeře Il re pastore , árii Bella mia fiamma, addio! a motetu Exultate jubilate , v němž zpěvačka opět rozněžnila všechny přítomné svým lidským i hlasovým projevem. Trochu rušivě působilo její laškovné pojetí alelujového textu, ke kterému svádí Mozartova operní melodika, ale i tak vzešel ze spojení slovenského sopránu a pražské filharmonie skvělý hudební zážitek.
