Národní hrdina poprvé v Praze

Není už mnoho pěveckých hvězd, které by v Praze po roce 1989 nezpívaly. Jednou z nich byl Bryn Terfel a 13. ledna jsme se dočkali (Smetanova síň Obecního domu). Brynu Terfelovi sice v listopadu bylo teprve 43 let, ale mezi světové legendy už rozhodně patří. Dokonce ve svém rodném Walesu je basbarytonista, mohutný postavou i hlasem, pro svoje vlastenectví a popularitu považován za národního hrdinu. Na počátku jeho oslnivé kariéry stálo při něm štěstí v podobě dirigenta Sira Georga Soltiho; hodně jej inspirovali James Levine, Claudio Abbado a jiní mistři taktovky. Dnes je na vrcholu, odeznívá éra, kdy zpíval hlavně Mozarta, a vstoupil do mysticky tajuplných vod Wagnerovy hudby. (Ostatně svou blízkou budoucnost spojuje hlavně s realizací Ringu v Metropolitní opeře.) V Praze se sice Wagnera jen letmo dotkl líbeznou písní O du mein holder Abendstern Wolframa z Tannhäusera, ale i to stálo za to. Výrazově velmi silné byly árie z Verdiho Ottela (Jago, Credo in un Dio crudel ) a z Gounodovy opery Faust a Markétka (Mefistofeles, Vous qui faites l‘endormie ). Zvláště Mefistofeles byl přímo ďábelský! Hostem večera byla sopranistka Simona Houda Šaturová , která je ozdobou našeho hudebního života. Možná, že vnímala tuto poctu až příliš intenzivně a proto byla v první polovině koncertu méně uvolněná než obvykle a některé tóny překvapivě nebyly dointonovány, například valčíková píseň z Gounodovy opery Romeo a Julie . Přesto tónově byla právě tato árie nejlíbeznější sólovou ukázkou její nadějné osobnosti. Naštěstí v kouzelném duetu Adiny a Dulcamara z Donizzetiho Nápoje lásky se pod příznivým Terfelovým vlivem rozvinula jako růže v ranní rose a byl z toho první vrchol večera. Kupodivu mohutný Terfelův basbaryton byl zde stejně ohebný jako subtilní hlas sopranistky. Druhá polovina byla příjemným pelmelem, koneckonců pěvecké koncerty tohoto typu mají být především zábavou na vysoké umělecké úrovni. Nejlepší výkon v mozartovském minibloku podala paní Šaturová v koncertní árii Chi sam qual sia K 582 , Terfel si pohrál se slavným Figarovým popěvkem Non più andrai. Skvěle také zazpíval I got plenty o‘nuttin z Gershwinovy opery Porgy a Bess (druhý vrcholný okamžik), operetní Artušovu árii How to Handle a Woman z Camelota Fredericka Loeweho i jemu drahé ostrovní lidové písně. Symfonický orchestr Českého rozhlasu i dirigent Paolo Olmi se prezentovali jako flexibilní a spolehliví partneři. Z dvou operních předeher dopadl lépe Nabucco nežli Figarova svatba . Kdybych měl sepsat minusy a plusy večera, tak sopranistka neměla uvést Gildu z Verdiho Rigoletta, neboť to není její obor, a Clařinu píseň Summertim e z Porgy a Bess, protože na to nemá hlasové charisma. Terfel měl zařadit kouzelně zazpívanou Granadu v unikátní basové verzi, která byla prý kvůli absenci not náhražkou za očekávaného Verdiho Falstaffa, na jiné místo programu a místo koncertní árie Io ti lascia cara, addio K 621a , která mu zcela nesedla, zvolit jiného Mozarta. Nicméně to vše je vedlejší, protože dojem z večera byl pro kupodivu ne zcela zaplněný sál nezapomenutelný. Díky Terfelovi jsme se opět dotkli nejvyššího patra pěveckého Olympu. Báječnou tečkou pak bylo okouzlujícím způsobem zahrané dueto Dona Giovanniho a Zerliny La ci darem la mano .

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější