Grafická hříčka v titulku není míněna ve striktním filozofickém významu. Pokud se ale dotkneme hlavní ideje zenu porozumět své pravé podstatě, pak můžeme uvažovat i o takové hloubce interpretace, která se podstaty dotýká. Napadlo mě to na slavnostním koncertě 28. dubna uspořádaném u příležitosti šedesátých narozenin výjimečného hudebníka i člověka Jiřího Bárty ve Dvořákově síni Rudolfina. V jeho podání vyzněl Dvořákův Violoncellový koncert h moll, op. 104 jako celoživotní interpretační syntéza, naplněná moudrostí a pokorou. Bártův Dvořák je svobodný, prostý, plný lásky, touhy, občas probleskne rozbolavělost či špetka zemitosti. Cellista nabízí posluchači něco nového, neslyšeného, nezakoušeného. Jiří Bárta nepotřebuje sobě ani druhým nic dokazovat, nevyhledává interpretační schválnosti ke stržení pozornosti. Sám sebe nestaví do světla lamp, jde mu jen o hudební sdělení.
Partnerem Jiřího Bárty byla zlínská Filharmonie Bohuslava Martinů, řízená tureckým dirigentem Orhanem Sallielem, která v Praze předvedla své četné kvality. Již v úvodu první věty Dvořákova koncertu Allegro…quasi improvisando posluchače upoutaly přesně vygradované dechy i vřelé smyčce. Do známého tématu, plného citovosti, doslova vpadlo Bártovo violoncello s ostrým až zlobným výrazem. A pak následovalo překvapení za překvapením. Každý takt byl nesrovnatelný s jakýmkoli jiným provedením, osobitost, ale nikoli svévole určovala interpretaci. Orchestr si pohrával s barvami i ztišenými plochami, nade vším se nesl naléhavý tón Bártova violoncella, který by snesl příměr tón jako vlas – jemný, a přitom pevný. Během druhé věty Adagio ma non troppo jsem pomyslela na zmíněnou interpretační syntézu, jako by v ní Jiří Bárta předestřel veškerý svůj vztah k tomuto dílu, který si za léta vypěstoval. Tón cella se vznášel nad ostatními nástroji a současně se do nich vpíjel, zvukově krásné bylo jeho prolínání s dechy. Třetí větu Finale. Allegro moderato zahrál Jiří Bárta s nesmírnou lehkostí, v místě dialogu s koncertním mistrem (výborný Pavel Mikeska) se upozadil a nechal vyniknout houslistu. Málokdy se toto slyší! Obecenstvo vědomo si mimořádného zážitku šlo vstříc hudebníkům, bylo nesmírně pozorné a ohleduplné (během celého večera ani jedna ruka nezatleskala mezi větami, ba i intenzita kašlání byla mizivá).
Vrcholem večera byla Bártova interpretace Dvořákova koncertu a znovu se potvrdilo, že zažitý model „kratší skladba – instrumentální koncert – přestávka – symfonie“ není vždy ten optimální. Vystupuje-li skvělý sólista, nejsilnější dojem si publikum odnáší právě z jeho výkonu, který by neměl už být překryt.
Koncert byl rozdělen do dvou dramaturgicky obdobných částí. Na úvod zazněla Smetanova Vltava, poté Koncert pro housle a orchestr e moll, op. 64 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho v podání mladé interpretky Yung-Yu Huang¸ po přestávce Skočná ze Smetanovy Prodané nevěsty a na závěr Dvořákův Violoncellový koncert.
Turecký dirigent Orhan Salliel (1968) vycházel sólistům vstříc a pečlivě vyvažoval dynamiku a barvy orchestru a sólových nástrojů. Salliel studoval fagot, klavír, skladbu a dirigování, působil ve Finsku a v Turecku, kde byl mimo jiné dirigentem Istanbulské státní opery nebo symfonického orchestru v Antalyi, v současnosti působí jako hudební ředitel Státního symfonického orchestru Cukurova. Pěkně se uvedl již první skladbou večera – Vltavou Bedřicha Smetany. Nutno ovšem zdůraznit, že mu v tom vydatně pomohli zlínští filharmonikové. Úroveň jejich hry je velmi vysoká, smyčcové skupiny znějí kompaktně, mají krásný měkký zvuk, dechy jsou na poslech příjemné, ve vypjatých pasážích je na ně spoleh. Na samém začátku upoutaly flétny, pěkně zněla harfa (talentovaná Amelia Tokarska), sametové oblé smyčce výtečně ztvárnily dynamické kontrasty. Překrásně se orchestru vydařily lyrické pasáže, v pomalém tempu jemné, prožité, milá byla zpěvnost Venkovské svatby.
Mendelssohnova Houslového koncertu e moll se chopila houslistka Yung-Yu Huang (1999), narozená v Taipei na Tchaj-wanu, od dvanácti let studující v Německu (Kolín nad Rýnem, Essen), studia dokončila na Juilliard School. Technicky se mladé interpretce asi nedá nic vytknout (nedohrání jednoho tónu je kořením živé interpretace), její tón je kultivovaný, zářivý, technika obdivuhodná, výšky blyštivé, ale přesto jsem její hře nepropadla. Postrádala jsem více zpěvnosti, barevnosti, intimity, citovosti. Co jí však nemohu upřít, byl výkon v závěrečné větě, kterou hrála s evidentní radostí ze hry i ze života. Obecenstvu v přídavku poděkovala Bachovou Sarabandou. Orchestr zaslouží pochvalu – výborně pracoval s dynamickými kontrasty, vydařily se mu tlumené pasáže, bylo potěšením naslouchat jeho krásnému plnému zvuku.
Skočnou ze Smetanovy Prodané nevěsty, která zahájila druhou část večera, zahráli hudebníci s chutí, brilantně, s transparentním zvukem. Skočná byla důrazná, ale ne hřmotná, roztančená, s vnitřním drajvem. Znovu chválím dechy, oslnivé smyčce i půvabně jemné činely. Energie Smetanova tance strhla i dirigenta, který na sebe jinak nepoutal pozornost efektními pohyby, ale v průběhu celého koncertu orchestr poctivě a srozumitelně vedl. Při Skočné však i jemu bylo do skoku. A pak tedy přišel vrchol, o kterém jsem však už psala v úvodu…
