Hostování Nathalie Stutzmann, uznávané pěvkyně a dirigentky, na mě zapůsobilo jako velké oživení – a to i v situaci, kdy Česká filharmonie nemá nouzi o inspirativní dirigentské osobnosti.
Přijela jemná a noblesní dáma s jasným názorem a výborným hudebním cítěním. Na středečním koncertě 9. října jsem měl chvílemi dojem, že orchestr ještě nedovede do detailu zrealizovat všechna její přání, ale to nic nemění na celkově dobrém dojmu.
Také program byl atraktivní a logicky postavený. Mozartova Koncertantní symfonie Es dur pro housle a violu s koncertním mistrem Janem Fišerem a vedoucí skupiny viol Evou Krestovou a po přestávce Čajkovského Symfonie č. 6 Patetická. Klasik a romantik se k sobě hodí, Čajkovskij miloval Mozarta a v jeho smyslu pro melodie a vedení hlasů to je poznat, i když je vyznění skladeb opravdu rozdílné. Mozarta navíc hraje Česká filharmonie pohříchu málo, tak jednou dvakrát za sezonu a všechen prostor zaberou zvukově opulentnější skladatelé. O to sympatičtější bylo, že doprovod v náročné koncertantní symfonii působil vylehčeně a elegantně, i když efektu společného dechu a komorního muzicírování s oběma sólisty se ještě dosáhnout nepodařilo. Sólové nástroje totiž znějí skoro pořád, jeden nebo druhý, popřípadě oba. Provedení akcentovalo rozdíl mezi duchem houslí a duchem violy – zatímco Jan Fišer měl lehounký tón a brilantně perlil i zpíval, Eva Krestová hrála v dlouhých kantilénách a hodně nosným tónem, který měl opravdu tmavou barvu a rozprostíral se do šíře. Oba sólové výkony byly vynikající, i když slyšet takto rozezpívanou violu je možná vzácnější. Ale jsem možná příliš ovlivněn skvělými postřehy z rozhovoru, který s Evou Krestovou připravil před koncertem Luboš Stehlík na portálu Polyharmonie, takový vhled do charakteru violy najdeme málokde…
Ač můžeme mít pocit, že se Čajkovskij hrál v posledních letech víc než dost, Patetická je dílo, které je možné poslouchat mnohokrát za sebou. Je to skladba po zásluze slavná a přitažlivá nejen melodiemi, ale i naléhavými otázkami, co je vlastně jejím příběhem. Místy má tragickou vážnost, ale vedle toho také obrovskou vnitřní sílu. Začalo se krásným fagotovým sólem Ondřeje Roskovce, skvělý byl hned na začátku klarinet Jana Macha i sóla lesního rohu Ondřeje Vrabce, abych zmínil alespoň tři klíčové hráče. Nádherným sekvencím dechových nástrojů ale přece jen chyběl kus propracovanosti a i v jiných místech, která jsou tak obtížná na souhru, jsem měl dojem, že je orchestr dává tak tak. Dirigentka patří k těm hudebníkům, kteří neukazují každý nástup, ukazuje především celkový hudební plán. Ten byl ale skvěle promyšlen.
Zaujalo mě ale především to, že Nathalie Stutzman položila velkou váhu na rozlehlé téma úvodní části a nádherně melodii vyklenula, takhle má Čajkovskij zpívat. Střední část pak byla kontrastní a strhující bouří, takže návrat velké melodie v závěrečné části byl o to působivější. V druhé větě musíme ocenit, jak francouzská dirigentka podtrhla přesně to, co je na Čajkovském francouzské, tedy jemnost a eleganci. A to i tam, kde tušíme velkou existenciální naléhavost – jako by nikdy nechtěla válcovat orchestr a posluchače velkými emocemi, ale vždy je dovedla vyjádřit s určitou grácií. Na souhru náročnou třetí větu nepojala v jednom oblouku, ale v několika emocionálních vlnách. A pozoruhodné bylo, že zbylo dost energie na to, aby pomalá věta závěrečná vyzněla jako vrchol provedení. Přitom jako by stále vedla orchestr k tomu, aby hrál jemně, a přitom výrazně, což tady není samozřejmost. Provedení vzbuzovalo velké emoce, ale mělo také svou jasnou logiku. Mělo maximální naléhavost, a přitom noblesu. Hlavním nosným momentem byly nádherně vyklenuté melodie, od kterých se v této skladbě všechno odvíjí. Přál bych si víc takových setkání s duchem hudby.
