Návrat Monteverdiho do Prahy

Roku 1610 vydal Claudio Monteverdi v Benátkách tiskem sbírku duchovních skladeb dedikovanou papežovi Pavlu V. Sledoval tím jisté osobní cíle, které se sice nepodařilo naplnit, zato ale obohatil evropskou hudbu o tzv. Mariánské nešpory, skvost, který byl po zhruba 350 letech znovuobjeven a který navzdory všem změnám, jež lidstvo mezitím zažilo, promlouvá ke svým posluchačům stále překvapující silou. Tento impozantní, monumentální aspekt díla se stal také jedním z hlavních rysů interpretace Collegia 1704, které se téměř po roce s touto skladbou vrátilo do Prahy a pod vedením Václava Lukse ji provedlo 24. a 25. října 2016 v pražském Rudolfinu.

Sborová sazba pro části „tutti“, hojné zapojení trojice pozounů, hra s dynamikou, důraz na deklamaci, využití echo efektů z různých míst sálu, to vše přispívalo k majestátnímu charakteru a velkolepému zvuku, přitom však nijak předimenzovanému či nevkusně bombastickému. Slavnostní a zároveň přirozeně sakrální charakter posilovalo i zapojení chorálních antifon a závěrečného požehnání Benedicamus Domino ve vzorném nastudování Barbory Kabátkové. Ve stejném duchu můžeme interpretovat i některé Luksovy volby v obsazení sólových úseků a motet (concerti). Kupříkladu nesnadný sólový part v Audi coelum získal v pojetí barytonisty Tomáše Krále průraznost a jásavost, které jsou při interpretaci tenorem obvykle nahrazovány jinými valéry. Preference spíše většího zvuku má pochopitelně i svá úskalí či nutné oběti, např. v podobě menší plasticity polyfonní hry (např. v Lauda Jerusalem) nebo jisté diskrepance mezi rozvibrovaným hlasem tenoristy a „rovným“ tónem smyčců, či naprosté pohlcení zvuku dvojice houslí v tutti sazbě. Aby však nedošlo k mýlce, Luksovo nastudování bylo plné i typicky monteverdiovských intimních detailů, bez nichž by krása Mariánských nešpor byla poloviční.

Kvality sólistů jsou v tomto směru zcela klíčové, což potvrdil jak duet Pulchra es (Barbora Kabátková a Céline Scheen), tak i drobnější sóla z Magnificat. Nehledě na některé méně přesvědčivé okamžiky, celková úroveň nastudování byla vynikající a v některých aspektech zcela špičková – patří k nim bezesporu virtuózní výkon hlavních dvou cinkenistů (Judith Pacquier a Richard Šeda) i již vzpomínaného Tomáše Krále. Jeho Deposuit, ale i Gloria patri z Magnificat s výtečně sekundujícím Čeňkem Svobodou v echu, v sobě snoubily bravuru, něhu i radost, jež jakoby samozřejmě vyvěrala z Monteverdiho partitury. Nezbývá než pogratulovat, poděkovat za opětovné uvedení této skladby, a všem – laskavým čtenářům i umělcům – popřát pokud možno četná setkání tohoto druhu.