Druhý koncert abonentní řady Filharmonie na Stadionu brněnské filharmonie s názvem Klid před bouří vtáhl posluchače do dramatického hudebního proudu a pod vlivem tepajících úsečných rytmů a nefalšované expresivity jim tak přivodil spíše „neklid po bouři“. Ačkoliv úvodní dílo koncertu – Preludium k Faunovu odpoledni Clauda Debussyho – mohlo představovat vítané zklidnění po celodenním shonu pro mnoho hudbymilovných Brňanů, Koncert pro housle a orchestr Benjamina Brittena a Symfonie č. 1 e moll Jeana Sibelia představila hudbu ve své dravější a energičtější formě. O provedení se postarala Filharmonie Brno s houslistou Milanem Paľou pod vedením dirigenta Jamese Feddecka.
Debussyho Preludium k Faunovu odpoledni, kterým filharmonie koncert zahájila, se snad jako jediné dotklo programem avizovaného Klidu před bouří. Umístit toto rozvláčné, snivé, zvukomalebné a až fantazijní dílo na samý počátek večera byl tedy především dramaturgův strategický tah, jak pokud možno nenásilně ukolébat posluchače. Prvních pět minut bylo nesnesitelných. A to ani v nejmenším vlivem nedostatečných interpretačních kvalit orchestru nebo snad nedokonalé práce dirigenta. Hlavními viníky byli v tomto případně sami návštěvníci koncertu. V jemné, tiché a barevně kouzelné faktuře skutečně není mnoho místa pro neustále pošeptávání, vrtění se na židli a všelijaké jiné druhy hnízdění. Všudypřítomný kašel je sice rušivý, ale vzhledem k nevlídnému počasí snad i omluvitelný. Koneckonců jsme všichni jen lidé a churavějící to jistě nemyslí zle. Pokud však sedím, poslouchám nápaditou barevnou strukturu, jemnou práci s dynamickými odstíny a náhle (ideálně v nejvypjatějším okamžiku) se ozve šustění bonbonu, který navíc – potvora jedna – se ne a ne nechat rozbalit, něco je špatně. Z hlediska interpretace samotné nebylo orchestru co vytknout, dirigent se úspěšně snažil o co nejlepší dynamické a barevné vyvážení. Přesto bylo zřejmé, že Debussyho skladba není hlavním bodem programu a jedná se skutečně (i vzhledem ke své délce) spíše o jakousi intrádu.
Navzdory tématu koncertu přišel po snivém preludiu dramatický Koncert pro housle a orchestr Benjamina Brittena a s ním vstoupil na pódium i houslista Milan Paľa. Paľovy interpretační kvality jsou nezpochybnitelné. Jeho jméno je spojováno převážně s moderní hudební literaturou, které nejvíce vyhovuje houslistův energický zápal a maximální expresivita provedení. Brittenův koncert však navzdory době vzniku stojí na pomezí mezi moderním a tradičnějším hudebním jazykem. Autor se navíc nesnažil za každou cenu implementovat do díla přebytečné disonance nebo přespříliš atypické hudební postupy, bere si však z obou hudebních světů to podstatné a přetváří to v organický hudební proud – hudební proud, kterému vévodí sólové housle.
Paľův přednes dokonale vystihl toto rozkročení mezi věky a houslista tak vždy dodal jiný a svěží výraz hudebnímu předivu. Přestože si Paľa vypěstoval velmi charakteristický styl, který je obecně vhodnější pro ještě modernější díla, zde velmi uváženě volil v pestré paletě hudebních výrazů a pohyboval se od nejjemnějšího a nejkřehčího hudebního sdělení, až po drásavé zářezy do těla hudby. Ve druhé větě s rázným a pochodovým rytmem pak opatřil tóny jasnými a zdůrazněnými hranami, ještě více tak podpořil až téměř vojenské vyznění. Velkou práci si dal sólista také s kadencí, kterou naplnil nejrůznějšími artikulačními lahůdkami, za jednu z nejzajímavějších považuji roztřesené glissando po bezmála celém krku nástroje. Stejně tak orchestr sólistovi zdařile sekundoval, na jeho bedrech však leželo podstatně méně práce. Přesto hudebníci věnovali velkou péči výslednému zvuku a vlny vzdychajících dynamických oblouků si zaslouží skutečně pochvalu. Výtečně také fungovala komunikace mezi sólistou a orchestrem.
Závěrečná Symfonie č. 1 e moll Jeana Sibelia ukotvila stylové rozestoupení Brittenova koncertu a večer se tak opět dostal do klidnějších vod. Sibeliova symfonie pracuje s pestrou paletou nálad, zůstává vždy posluchačky přívětivá, a přesto nesklouzává k banálnosti. Dílo se pohybuje od patosu v nejlepším slova smyslu po hravé a vtipné pasáže s přirozeností a lehkostí. Filharmonie Brno provedla symfonii na úrovni, ačkoliv se objevily drobné nedostatky v podobě nejistého pizzicata na konci první věty nebo možná zbytečně hlasité sekce dřev při střídání s houslemi. Toto je však spíše dirigentova zodpovědnost. Žesťové nástroje se pohybovaly na hraně a ani zde by neuškodilo mírně ubrat. Dirigent navzdory jinak dobré práci s dynamikou toto pravděpodobně opomenul. I při těchto drobnostech se však jednalo o kvalitní provedení, filharmonikové byli evidentně ve své kůži.
Z dramaturgického hlediska se navíc jednalo o funkční a promyšlený koncept, který ve výsledku opsal pomyslný kruh – jemný a snový začátek, expresivitou bublající střed a vážný i hravý, lidský a radostný závěr. Jen škoda, že posluchačům začíná koncert vždy o něco později než hudebníkům.
