Když je člověku, který se vypraví na koncert, interpreta líto , znamená to, že něco není v pořádku. A je na pováženou, když se taková emoce vloudí do okoralé duše hudebního kritika! Nemůžu si pomoci, recitál Juliana Clefa na letošní Dvořákově Praze ve mně zanechal právě takový dojem. Lítost nad tím, že drobného indického chlapce vítá poloprázdný sál. Lítost nad ztraceným časem, když vyšlo najevo, že marketingové texty zase jednou hodně nadsadily.
Zvát mladé interprety je vždycky risk, člověk by měl brát propagační životopisy s velkou rezervou. Ten Clefův hraje na „silnou story“ malého génia, kterého dobrodiní britské mecenášky zachránilo div ne před živořením ve slumu. (Teď záměrně také trochu přeháním.)
Julian Clef, praví biografie, je přírodní úkaz, který prý nepotřeboval učitele, aby svůj talent projevil na klávesách. Hrál spontánně a živelně, jak uměl, improvizoval, oslňoval lokální publikum v indickém státu Kerala. Když se u toho naskytla Britka Linda John, zanimovala pár dobrodinců, kteří Julianovi zaplatili studium v Británii. Julian Clef tedy studuje v Manchesteru a dohání, co v Kerale „zmeškal“. Zároveň se ale musí začít vyplácet své agentuře, a tak dává koncerty, jako byl ten pražský.
Odehrál se 20. září v sále Pražské konzervatoře, do nějž neodbytně dotíraly vydržované tóny tuby v kontrapunktu s hučením vzduchotechniky. Řídce obsazené auditorium naslouchalo u nás neznámým tónům Sonáty č. 6 ukrajinského skladatele Nikolaje Kapustina. Jde o čistě jazzovou, virtuózní a chytrou kompozici, která působí jako zapsaná improvizace. Tady byl Clef celkem přesvědčivý, i když přirozeně nepůsobil. A to byl asi problém celého jeho výkonu – ona celková nepřirozenost. Rozpačitě vyzněla i Preludia Johna Ogdona.
Cyklus Chopinových Etud op. 25 ještě markantněji upozornil na manko, které Clef asi nikdy nevyplní. Nespočívá v technice, která je slušná (i když nijak výjimečná, podle našich měřítek nepřekračuje meze dobrého konzervatoristy). Vězí v tom, že dotyčný očividně neví, o čem je řeč . Působí jako dobře vycvičený student, jako žák snaživě plnící zadaný úkol. Ale interpretační názor? Poezie? Tónová barva? Osobitost? Nikde nic.
Ve svých dvaadvaceti by měl být Julian Clef už hotovým pianistou. Není jím. Mezi ním a například Benjaminem Grosvenorem, který oslnil na festivalu vloni, leží milion světelných let. Nebo jeden mikrometr. Právě ten, který rozhoduje, kdo je umělec, a kdo ne. Je mi to líto.
