Koncert konaný v rámci festivalu Janáček Brno dne 24. 11. jsem očekával zvlášť napjatě; důvodů jsem k tomu měl několik. Především zde měla zaznít kantáta Viléma Petrželky Námořník Mikuláš . Za druhé: tato skladba se u nás, to jest v Brně, potažmo v celé republice, prakticky vůbec nehraje, tedy jsem netušil, jak ji konzervativní brněnský divák přijme. A konečně za třetí: tato kantáta je vskutku velkolepá a interpretačně mimořádně náročná; byl jsem tedy zvědavý, jak se s ní Filharmonie Brno a Pražský filharmonický sbor pod taktovkou Leoše Svárovského vypořádají.
Ale pěkně popořádku. Začátek koncertu patřil baletnímu ztvárnění Schoenbergova možná nejhranějšího díla, raného smyčcového sextetu Zjasněná noc . Choreograf Ralf Dörnen pozměnil syžet (dítě je zde počato znásilněním), základní smysl díla však zůstal i po této úpravě stejný. Nesmírně působivá klasicistně čistá inscenace, z níž člověka pálil mráz zasněžené noci, stála na technicky brilantní realizaci promyšlené choreografie v podání baletního souboru Národního divadla Brno. Aranžmá pro smyčcový orchestr nechalo vyznít romantickému charakteru díla, v hutné sazbě jako by člověk slyšel wagnerovské žestě. Nedá mi to, abych zde nepřipomenul, že baletních kompozic vytvořených v českých zemích zejména po roce 1918 je nepřeberně (jmenujme alespoň skladby Martinů, Nováka, Bořkovce, z novější doby Pololáníka), a bohužel se – s výjimkou Martinů – vůbec nehrají.
Po komplikované přestavbě jeviště následoval druhý a zároveň nejslabší bod programu, Janáčkovo Šumařovo dítě . Přestože byl orchestr solidně obsazený, zvuk, který produkoval, byl i na Janáčka příliš tenký, celá skladba vyzněla velmi průměrně a nevýrazně.
Hlavním bodem večera byl však nepochybně Námořník Mikuláš , jedna z vrcholných kantát české podvořákovské hudby. Skladba, která je výtvorem 20. let par excellence, byla dokončena na Silvestra 1929, premiéru měla následujícího roku v Brně. Od té doby se hrála sporadicky (existuje však velmi dobrá neumannovská nahrávka na LP). Originalita díla spočívá především v civilistní poetice spojující sociální patos, (dobově) odvážnou erotiku a okouzlení moderním světem. Nezvyklé téma je řešeno adekvátními, osobitě moderními prostředky, struktura díla je semknutá a směřuje v gradačních vlnách k závěrečné katarzi. Je zde silně patrný vliv Janáčka („sčasovky“, ostinato, úsečnost, modalita), ale i pozdně romantické tradice (gradační sekvence, pucciniovské řetězy sextakordů, chromaticky zahuštěná harmonie) a dobových „vymožeností“ (paralelní kvintakordy, polytonalita, kvartová harmonie). Petrželkova vyzrálá kompoziční práce je charakteristická svou různorodostí a zároveň logickou soudržností. Imitační pasáže sboru, jenž zde má obvyklou funkci komentátora děje (na způsob antického chóru), se střídají s mistrnými orchestrálními, často zvukomalebnými mezihrami (znázorňujícími moře, stroje a vůbec pohyb). Dirigent Svárovský to vše dobře držel pohromadě, cítil jsem však, že by se z tohoto díla dalo dostat ještě mnohem víc. Schoenbergovský Sprechgesang v partu vypravěče i sboru jsme spíše tušili, než slyšeli. Miroslav Táborský však svou pasáž „testa“ podal přesvědčivě. Virtuózní sólové zpěvní party s častými glissandy byly provedeny rovněž velmi solidně: Aleš Briscein , etablovaný především jako lyrický tenor, ukázal, že i dramatická/heroická poloha mu není cizí; obsazení mezzosopranistky Veroniky Hajnové do sopránové ženské dvojrole bylo rovněž dobrým krokem; prožitý, expresivní výkon podal Zdeněk Hlávka v roli kapitána.
Strhující kompozice, navíc velmi dobře provedená, se setkala s dosti vlažným přijetím. Na vině je podle mě skutečnost, že diváci neměli k dispozici básnický text, přičemž zpívanému textu nebylo vůbec rozumět. Zážitek diváka tak byl výrazně umenšen a dílo, jehož krása spočívá právě v zhudebnění textu, do velké míry ztratilo smysl. Tento večer byl však pro mě i přesto největším zážitkem letošního ročníku janáčkovského festivalu, a dramaturgii festivalu patří za jeho uskutečnění můj dík. Snad je tento krok počátkem skutečného uvádění české hudby dvacátého století.
