Setkání se Schönbergovou operou Moses und Aron (Mojžíš a Áron), k níž si skladatel sám napsal libreto, je mimořádnou událostí už proto, že se tato dvanáctitónová opera hraje pro svou náročnost jen velmi zřídka. Pro svou interpretaci potřebuje dva vynikající pěvce, pro Mojžíše basistu, pro Árona tenoristu a kromě velmi kvalitního orchestru stejně kvalitní bohatě obsazený sbor. V drážďanské Semperově opeře se nám podařilo zastihnout poslední reprízu Mojžíše a Árona v této sezóně. Konala se od třinácti hodin a byla určena pro seniory. Divadlo bylo plně obsazeno a také místnost, v níž měl dramaturg úvodní projev k inscenaci, byla návštěvníky doslova nabita. Dramaturg Johann Casimir Eule seznamoval obecenstvo s dílem samotným i s okolnostmi souvisejícími se vznikem inscenace, jak to bývá v Německu běžně zvykem. Pochopitelně hovořil o inscenační tradici tohoto Schönbergova díla a připomenul první uvedení Mojžíše a Árona v Drážďanech roku 1974, tedy za éry odděleného východního Německa, bývalé Německé demokratické republiky, v režii Harryho Kupfera. Známý biblický operní příběh byl tehdy hrán poprvé v komunisticky zaměřené zemi. Pan Eule se zeptal svých posluchačů, kdo z nich tu inscenaci viděl a – přihlásila se dobrá třetina přítomných. K představení pro seniory nutno dodat, že bylo stejně dokonalé jako představení večerní, hluboce soustředěné a také jeho celková atmosféra byla velmi příznivá.
Dirigentem Mojžíše a Árona je Alan Gilbert, v letech 2009-2017 šéf New York Philharmonic, designovaný šéf Labské filharmonie Hamburk (NDR Elbphiharmonie Orchester). Hrála jako obvykle vynikající Sächsische Staatskapelle Dresden. Sbor Semperovy opery (Sächsischer Staatsopernchor Dresden) byl posílen o Vocalconsort Berlin, o vlastní Extrachor a Dětský sbor. Dirigent Alan Gilbert je pán s přesnými gesty, jimiž naprosto suverénně ovládá rozsáhlý hudební aparát. Počáteční sbor zněl z třetího balkonu hlediště a představitelé šestičlenného smíšeného ansámblu byli umístěni v proscéniových lóžích prvního pořadí (mezi vybranými sólisty byli Štěpánka Pučálková a Jiří Rajniš). Gilbertova hierarchizace zvukových prostředků je kompaktní, skvěle vystavěná a vzájemně korigovaná tak, aby výsledná hudební podoba opery probíhající bez pauzy neměla hluchá místa. Sbory výborně připravil sbormistr Jörn Hinnerk Andresen.
Pro postavu Mojžíše byl vybrán Sir John Tomlinson. Role se zhostil na vynikající úrovni a stal se úhelným kamenem celé inscenace známého katalánského režiséra Calixta Bieita. V roli Árona se představil tenorista Lance Ryan, který své dosavadní hrdinné partie doplnil o tuto obtížnou postavu, jež jeho hlasu nepřinesla jednoduché úkoly. Už volba těchto dvou typově kontrastních operních herců jistě předznamenala základní koncepci inscenace. Režisér mohl u Johna Tomlinsona vsadit na jeho charismatické herectví a živou mimiku, které představily Mojžíše jako typ přirozeného vůdce, filosofa, myslitele.
Mojžíš, krásný typ vousatého starého muže s dlouhými bílými vlasy, charismatický Sir John Tomlinson s nádherným sonorním basem a fantastickou mimikou. První dojem – Mojžíš přichází k obecenstvu a snaží se němě formulovat slova, pak teprve začne zpívat. Když po něm Bůh chce, aby odvedl izraelský lid z egyptského otroctví, ihned chápeme Mojžíšovy námitky, že není schopen k lidem promluvit tak, aby je přesvědčil, že mají opustit své modly a věřit v jediného Boha, který je neviditelný. Mojžíš je oblečen v černém obleku s bílou košilí, ale sako a košili odkládá. Jeho bratr Áron, který má být jeho mluvčím, vypadá jako úředník, má i černou kravatu. Je zpočátku nejistý, jeho chůze je špatně koordinovaná, nechá se Mojžíšovým intelektem vést. Mojžíš je mozkem této dvojice, Áron je jejím jazykem. Na vrcholu skloněné zadní stěny jeviště se objevují lidé. Jako první sestupuje přidržujíc se bílého lana, bosá emotivní dívka, která se brzy mění v něco podobného médiu. Áronovi se díky jeho výmluvnosti podaří lid získat pro víru v Boha, ale jeho přesvědčovací prostředky jsou už od počátku poněkud zvláštní. Poznamenává ty, kteří uvěřili, krvavou stopou na čele a ze zástupu se postupně rodí dav.
Po Mojžíšově odchodu na horu Sinaj, kde setrval po čtyřicet dnů, dav propadá panice a nejraději by se vrátil ke svým pohanským modlám. Áron mu jako chladný pragmatik nabídne zázračný zážitek. Připraví mu náhradní ideologii a tanec kolem Zlatého telete. Dav je atakován prudkým technickým pokrokem sahajícím až k umělé inteligenci (promítání dvojkové soustavy počítačů, později složitějších a složitějších operací). Áron davu nasazuje 3D brýle a od toho okamžiku lid podléhá uměle vytvořené skutečnosti, virtuální realitě a propadá transu a sebeukájení. Dostává se do stále složitějších pastí, které jej zbavují víry ve svět kooperující s morálním kodexem. Dav se rozpadl v jednotlivce, které dusí jejich osamělost. Navrátivší se Mojžíš je zděšen a ničí Desatero přikázání, které mu Bůh dal. Áron se mu snaží vysvětlit, že se pouze snažil zachránit situaci. Oba bratři teď stojí proti sobě jako nesmiřitelní soupeři. Mojžíš propadá zoufalství: „Slovo mi chybí…“ Takto končí druhé jednání Schönbergovy opery, až sem ji skladatel zkomponoval (1932).
O dokončení opery Mojžíš a Áron skladatel vždy znovu uvažoval, ale výňatky z jeho korespondence dokládají, že stále váhal mezi snahou dílo dokomponovat, nebo je nechat s takto otevřeným koncem. Existuje skladatelovo libreto ke třetímu dějství a Schönberg svého času souhlasil i s tím, aby bylo při jevištním provedení předvedeno bez hudby. Režisér Calixto Bieito ponechal dílu neuzavřený tvar, uvedl je tak, jak je skladatel napsal. Pro svůj inscenační výklad záměrně užil prostou scénografii, kterou vytvořila Rebecca Ringst a soudobé kostýmy Ingo Krüglera. Scénografie k drážďanské inscenaci je rafinovaně jednoduchá, tvoří ji nedbale bíle natřená obří dřevěná krabice bez víka a přední stěny. Zadním prospektem je různě nakláněná plocha, po níž se dá s určitými obtížemi chodit. Režisér různého naklonění zadní stěny využívá k detailní práci s proměnami prostoru, modelováním davu a jeho pohybu. Scénografický materiál, dřevo, je geniálně vybrán, protože potencuje akustické vyznění sborových partií a zároveň dokáže zvukově zdůraznit jakýkoli pohyb po jevišti (na příklad během Mojžíšovy prvního zpěvu přichází na jeviště muž s beranem, jehož kopýtka prkennou podlahu rozezní). Scénografii při tanci kolem zlatého telete dynamizují výrazné videoprojekce Sarah Deredinger, které naznačují, do jakého virtuálního světa se lidé za použití 3D brýlí propadají. Sbor, který zastupuje lidstvo, je vmanipulován do vnímání umělé skutečnosti, do jejího matoucího obrazu, který vytěsňuje realitu, v níž žijí. Inscenační výklad Calixta Bieita je čistý, věcný, soustředěný a zříká se všech nadbytečných efektů. Síla inscenace spočívá ve sdělnosti výkladu Schönbergovy opery. Zdá se, že otevřený konec je to nejlepší, co mohlo tuto hlubokou a nádhernou dvanáctitónovou operu potkat. My všichni máme o čem přemýšlet a každý sám za sebe nejlépe víme, kde je v nás Mojžíš a jeho mravní řád a nakolik podléháme áronovskému mámení.
Drážďanský Mojžíš a Áron byl velkým zážitkem a bude-li Semperoper v další sezóně či sezónách tuto Schönbergovu operu znovu uvádět, nenechte si ji ujít.
