Letošní cyklus FOK Světová klavírní tvorba uzavřel svým recitálem v sobotu 4. května ve vyprodané Dvořákově síni Rudolfina Lukáš Vondráček, jeden z nejvýznamnějších současných pianistů. V pečlivě promyšleném programu nabídl umělec skladby, které vznikly v 19. století, konkrétně mezi lety 1839–1900. V první polovině večera zněly Fantazie, po přestávce pak Humoresky.
Své vystoupení zahájil Vondráček cyklem 7 fantazií, op. 116 Johannesa Brahmse. Slovo „fantazie“ se ovšem v tomto díle objevuje jen v hlavním názvu. Jednotlivá čísla tohoto cyklu pojmenoval autor buď jako „Capriccia“, nebo jako „Intermezza“. Skladby opusu 116 přinášejí – stejně jako skladby z následujících opusů 117, 118 a 119 – hluboce osobní výpověď stárnoucího skladatele. Brahms se v nich ohlíží do minulosti, ale zároveň také nesmírně odvážně naznačuje cestu nastupující skladatelské generaci. Vondráček hrál Brahmse s úžasným pochopením, každá jednotlivá skladba byla upřímně prožitá a zároveň promyšlená do nejmenšího detailu. Mimořádně důmyslně pracoval s polyfonními plochami, v nichž co chvíli objevoval překvapivé skryté vedlejší hlasy. Naprosto bezkonkurenční byla klavíristova zpěvná pianissima (krajní části čísla 2, střed čísla 3 či téměř debussyovské číslo 4), nemenší pozornost si zasloužilo jeho inspirované a svobodné zacházení s časem a s rubaty. Většina čísel tohoto cyklu přináší hudbu intimního charakteru, výjimkou je závěrečné Capriccio s tempovým označením Allegro agitato. To pojal Vondráček neobyčejně dramaticky, jako by chtěl posluchače připravit na následující číslo svého recitálu – Skrjabinovu Fantazii h moll, op. 28.
Zatímco v Brahmsovi si publikum mohlo dosyta vychutnávat Vondráčkovu hru v těch nejjemnějších poetických odstínech, ve Skrjabinově Fantazii h moll nabyla vrchu démonická složka klavíristovy osobnosti. To, co pianista předvedl v tomto díle, posluchačům doslova vyrazilo dech. Vondráčkovy ruce kmitaly nad klaviaturou v omračujícím tempu, které už jenom od pohledu muselo být za hranicí lidských možností. Zvuk Vondráčkova klavíru si v intenzitě i v barevnosti nezadal se zvukem orchestru, takže Skrjabinova Fantazie působila víc jako symfonická báseň než jako skladba pro sólový nástroj. Přestože jsme v ní mohli slyšet řadu krásných lyrických míst, démonický element evidentně dominoval – při poslechu jsem chtě nechtě musel co chvíli myslet na „ďábelské“ kreace Lisztovy. Tak strhující provedení této skladby jsem nikdy neslyšel a pochybuji, že kdy uslyším.
Po přestávce nabídl Vondráček publiku bonbon na uklidněnou: slavnou Dvořákovu Humoresku Ges dur, op. 101/7. Hrál ji kouzelně, v klidném tempu, v tiché dynamice a s bohatými rubaty – jako vzpomínku na cosi hezkého, co se už nikdy nevrátí. A bez pauzy na ni napojil – stejně tiše a ve stejném tempu – Humoresku B dur op. 20 Roberta Schumanna.
Schumannova Humoreska B dur je rozsáhlá a po formální stránce velice zvláštní kompozice. Skládá se z řady náladově a výrazově odlišných kratších částí, které plynou attacca, přičemž někdy tvoří větší celky (nejčastěji se udává, že těch větších celků je pět nebo sedm). Přestože se jedná o skladbu výrazně schumannovskou a posluchačsky vděčnou, na koncertních pódiích se objevuje jen vzácně, neboť je technicky i výrazově velmi náročná (živě jsem ji v Praze nikdy neslyšel). Vondráček však působil dojmem, jako by Schumann napsal Humoresku právě pro něho. Přednesl ji nápaditě, barvitě, s plasticky profilovanou dynamikou, s úžasnými úhozovými nuancemi, mnohokrát se blýskl svou oslnivou technikou a v první a v páté části projevil překvapující smysl pro humor. Po nadšeném potlesku přidal klavírista ještě Schumannovu Arabesku C dur op. 18 (motivicky propojenou s předchozí Humoreskou). Její zpěvné, přívětivě plynoucí melodie byly krásným pohlazením po duši, jakých není nikdy dost. Lukáš Vondráček tento večer jen znovu potvrdil, že patří k pianistické extratřídě.
