Ve čtvrtek 19. října proběhl v rámci brněnského festivalu Moravský podzim v evangelickém kostele Jana Ámose Komenského a kostele sv. Petra a Pavla koncert s podtitulem Rituály. Na programu večera bylo dílo litevského skladatele Bronia Kutavičiuse Poslední pohanské obřady a Symfonie č. 8 s podtitulem Antifony Miloslava Kabeláče. O provedení se postaral litevský Komorní sbor Aidija se sbormistrem a dirigentem Romualdasem Gražinisem, sbor Kantiléna, dechová sekce Filharmonie Brno, varhanistka Renata Marcinkute-Lesieur. V druhé polovině přibyl Český filharmonický sbor Brno pod vedením Jiřího Najvara. Bicisté Filharmonie Brno a za varhanami vystřídal Renatu Marcinkute-Lesieur Přemysl Kšica. Sólistkou druhé poloviny večera byla Lucie Silkenová, dirigentem Marko Ivanović.
Brněnské publikum se s dílem Bronia Kutavičiuse setkalo poměrně nedávno v rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby. Jednalo se o pozoruhodné oratorium Brány Jeruzaléma, které s velkým úspěchem provedl pražský orchestr BERG specializující se na hudbu se soudobým hudebním jazykem. Po jejich boku stanul složením relativně mladý, ale zkušený a velmi rychle se rozvíjející sbor Vox Iuvenalis. Bez pochyby se jednalo o jeden z nejpovedenějších a dramaturgicky nejzáslužnějších koncertů festivalu. Také oratorium Poslední pohanské rituály se odehrálo v evangelickém kostele Jana Ámose Komenského a podobně jako Brány Jeruzaléma i toto dílo se snažilo o maximální využití prostoru evangelického chrámu. V případě Bran Jeruzaléma bylo cíleno především na využití světelné instalace kostela a její napojení na hudební fakturu. Poslední pohanské rituály však zašly ještě dál a neváhaly využít do nebývalé míry i prostory chrámu. Již samotný příchod interpretů do ztichlého a potemnělého kostela dával tušit, že se bude jednat o skutečně unikátní podívanou.
Poslední pohanské rituály sestávají ze šesti částí, přičemž části Kobylko zelená, Uctívání vrchu, Zaklínání hada a Uctívání dubu jsou orámovány Příchodem a Odchodem. Je nutno si uvědomit, že Kutavičius, navzdory neodbytné snaze o řazení jeho díla do pomyslné škatulky minimalismu, nevychází z původního amerického minimalismu, ale z litevského folkloru. Vzhledem k některým shodným formálním znakům je však toto řazení částečně ospravedlnitelné a pochopitelné. Právě Příchod již od samého počátku naznačil způsob, jakým se celá první polovina bude ubírat. Kantiléna s jemným šepotem modlitby (nikoliv v křesťanském slova smyslu) vplula do fanfárami zalitého prostoru chrámu. Nikam se nespěchalo, neboť k ničemu takovému nebyl ani v nejmenším důvod. Delikátnost a intimita díla by něco takového nedovolila. Bohaté souzvuky hlasů jako by napínaly celý prostor chrámu až k hranicím nekonečna. Široká, rozevřená zvuková paleta prosta jakýchkoliv harmonických funkcí však nevyvolávala strach, ale konejšila, uklidňovala a působila niterně a důvěrně známě. Jen tu a tam do zvukové faktury zasahovaly kromě varhan další nástroje jako flétny a již výše zmíněné nástroje žesťové. Stěžejní část Kutavičiusova díla však bezpochyby spočívala na bedrech sborů.
Co však skutečně proměnilo nevšední zážitek v dle mého nejfantastičtější koncert Moravského podzimu byla práce s prostorem. Zpěváci neustále kroužili po obvodu chrámu a udržovali jinak opakující se fakturu stále svěží a vždy trochu jinou. Zaklínání hada, ve kterém autor proti sobě postavil pevnou, ale milou a něžnou melodickou linku prosebnice proti důrazným sykavkám sboru, vzbuzovalo nefalšované mrazení v zádech. Zpěvačka navíc hada zaklínala do různých stran kostela, takže si zlověstné syčení plaza za svými zády vyslechli skutečně všichni. Při Odchodu pak autor nechal do šeptané a přerývající se melodie sborů zaznívat oslavné harmonické varhany. Ono vynoření se šepotu z doznívajících tónů varhan způsobovalo jeden z nejpůvabnějších zvukově-prostorových efektů. Trvalo ještě dlouho chvíli, než se první odvážlivec rozhodl do nábožného ticha zatleskat. A i tak posluchači jen s velkou nevolí opouštěli vzdálený a dávný pohanský svět.
Následná cesta do kostela sv. Petra a Pavla pak částečně pomohla právě skončené dílo patřičně vstřebat. V kostele na Petrově pak zazněla Kabeláčova Symfonie č. 8 „Antifony“, která v nebývalé míře staví na sekci bicích nástrojů. Kabeláčovo dílo hovořilo ke svým posluchačům odlišným jazykem – drsnějším, rytmičtějším a především expresivnějším. Zatímco Kutavičiusovo dílo bylo spíše řízenou meditací, Kabeláčova symfonie představovala syrovější protiklad. Ačkoliv akustické problémy kostela sv. Petra a Pavla mohly nabádat k obezřetnosti, Kabeláčova hudební faktura nástrojové sekce spíše střídá, než že by za každou cenu burácela v přívalech hudební masy. A to bylo pro druhou polovinu koncertu rozhodující. Jistě – tu a tam jednotlivé melodické linky splývaly do jednoho lomozu a občas náhlé konce vlivem enormního dozvuku kostela nepůsobily až tak náhle, ale vzhledem k možnostem se jednalo a uměřené a stran interpretů bezchybné provedení. Marko Ivanović výtečně zvládl náročný prostor brněnského kostela sv. Petra a Pavla. Zpěvačka Lucie Silkenová podala výkon velmi dobře uměřený dílu – expresivní a energický. Jedinou drobnou výtkou by mohla být kolísající intonace u skutečně dlouze držených tónů, ale vzhledem k náročnosti sólového partu se jedná skutečně o drobnost.
Nevidím jediný důvod, proč zastírat své nadšení, které ostatně, pokud mě zrak nešálil, bylo všem zúčastněným posluchačům společné. Rád bych také vyzdvihl o jak záslužný krok se jedná a sám za sebe poděkoval všem organizátorům Moravského podzimu, Filharmonii Brno, dramaturgovi festivalu Vítězslavu Mikešovi a předně pak všem zúčastněným interpretům. Bez jejich usilovné práce by se totiž brněnské publikum k těmto jedinečným hudebním dílům navíc v tak bravurní interpretaci nikdy nedostalo, a to by byla obrovská škoda.
