Další pěveckou show, které již několik let Praze záslužně nabízí agentura Nachtigall Artists, byl večer s názvem Královny dramatu americké mezzosopranistky Joyce DiDonato (ročník 1969), kterou jsme dosud znali jen z nahrávek a operních přenosů do kin z Metropolitní opery a z vysílání Českého rozhlasu Vltava. Dramaturgicky to byl výborně sestavený projekt, v němž převládaly u nás málo známé kusy. Pražské Rudolfinum slyšelo árie princezen a královen osmi skladatelů 17. a 18. století (Cesti: Orontea , Monteverdi: Korunovace Poppey , Giacomelli: La Merope , Orlandini: Beranice , Hasse: Antonius a Kleopatra , Händel: Julius César v Egyptě , Alessando , Porta: Ifigenie v Aulidě , Gluck: Armide ).
Paní DiDonato má silný, přirozeně pohyblivý hlas, suverénní techniku a sugestivní výraz – bezpochyby právem patří k předním pěvkyním současnosti. (Ostatně ne náhodou má exkluzivní kontrakt s Virgin Classics, kterážto firma se už řadu let snaží ji promotovat jako opozitum vůči Cecilii Bartoli.) Výborné bylo její podání Madre diletta, abbracciami z Ifigenie v Aulidě od Giovanniho Porty a zvláště Da torbida procella z hudebního dramatu Beranice od workoholika Giuseppeho Marii Orlandiniho, jenž má na svém kontě minimálně 45 oper. Na druhý konec bych dal Monteverdiho Ottavii , která je mimo její obor a schopnost poučené interpretace a ostře zazpívanou árii Kleopatry E pur così in un giorno z Händlova Julia Césara, při níž jsem jsi vzpomněl na podmanivá podání Iana Bostridge, Topi Lehtipuu či Vivicy Genaux.
Moje velké očekávání navozené pozoruhodnými nahrávkami zůstalo naplněno jen zčásti. Při nesporné virtuozitě mě osobně (to zdůrazňuji, neboť celý sál byl jiného názoru!) vadila místy nepříjemná nazalita hlasu (nikoliv hrdelní témbr, který slyšela recenzentka z portálu Opera Plus), jež mi občas svou průrazností připomněla něco zcela nehudebního, a přílišný nadhled. (Občasné intonační a technické nepřesnosti pomíjím, neboť byly nepodstatné.) Bohužel jsem nebyl schopen překročit svůj omezený vkus, kterému je bližší měkkost, bohatá barevnost a protikladná a přitom ke stejnému výsledku směřující existenciální hloubka typu Magdaleny Kožené, Cecilie Bartoli, Bernardy Fink nebo kdysi Sary Mingardo. Jestliže bych měl odpovědět na otázku z titulku, jenž je citací z programu koncertu, pak musím konstatovat, že přesvědčivější jsou vedle Bartoli (1966) a Kožené (1973) například Natalie Dessay (1965), Patricia Petibon (1970) nebo i Anna Caterina Antonacci (1961). A to pomíjím mladší současnice, jako jsou Measha Brueggergosman (1977), Alexandra Kurzak (1977), Elina Garanča (1976) a pár dalších.
Když hraje (a natáčí) barokní soubor Il Complesso Barocco pod vedením cembalisty a dirigenta Alana Curtise, je to vždy zajímavé, přínosné a někdy doslova mimořádné. Do Prahy přijel bez svého zakladatele a paní DiDonato doprovázel velmi kompetentně, angažovaně, ba akčně. Výborná byla Händelova Passacaglia i baletní hudba z Gluckovy Armidy . Horší už byla Sinfonia z opery Tolomeo ed Alessandro od Domenica Scarlattiho, kde výraz a frázování už poněkud přešvihli. Omylem bylo zařazení Vivaldiho Houslového koncertu d moll RV 242 (per Pisendel ) z dvanáctidílného soubrou Il cimento dell'armonia e dell'inventione , kam patří i Čtvero ročních dob . (Předpokládám že si chtěl leader Dmitry Sinkovsky střihnout v Praze sólo.) Když pominu taneční ztvárnění hudby pana Sinkovského, které bylo legrační a rušilo, pak na něj platí úsloví: „choval se, jakoby se utrhl ze řetězu“, přičemž i v tomto případě mělo platit, že „méně znamená více“. Jeho pravá ruka sice vypadala ve smycích velmi efektně, leč efektivity v tom bylo podstatně méně. Navíc přemíra teatrální snahy vedla v krajních větách k chybám a nečistotám. Pan Sinkovsky je jistě výborný houslista a možná své kolegyně asi velmi inspiruje, ale bohužel v Praze letos hrála celá řada komplexně lepších houslistů na jiné úrovni. Navíc jeho Vivaldi byl úplně jinde než Vivaldi a Čtvero ročních dob v podání Daniela Hopea na Strunách podzimu 2013. Škoda, že nezůstali u doprovodů.
