Zájem festivalového publika Pražského jara o některé koncerty byl zvláštní. Trochu pouťový recitál tureckého pianisty Fazila Saye v Rudolfinu byl zcela vyprodán, při umělecky kvalitnějších recitálech barytonisty Matthiase Goerna a houslisty Bohuslava Matouška zela Dvořákova síň prázdnotou. Přitom právě nejvyšší houslista světa dosáhl 31. května ve dvou třetinách programu nejvyšší umělecké mety.
V Sonátě pro housle a klavír č. 3 Bohuslava Martinů hrál způsobem, který je podle mě jen těžko překonatelný. Bohatou škálu barevných světel a stínů, jemných nuancí smyku, dynamiky a agogiky podal s tak strhujícím způsobem, že poloprázdné Rudolfinum ani nedýchalo.
Jestliže u Martinů jsem po předchozí zkušenosti například z jeho souborné nahrávky komorního díla Bohuslava Martinů takový výsledek očekával, interpretace známé Sonáty A dur Césara Francka byla pro mě překvapením. Matoušek hrál velmi koncentrovaně, imanentní vášnivost a expresivnost hudby dal přesně odvážený prostor, i když celek „držel na uzdě“. Tempový plán nelehké sonáty měl jasné proporce. Prostě bylo to nejlepší provedení, které jsem v posledních deseti letech slyšel.
Úvod koncertu patřil Koncertantnímu duu Igora Stravinského, jež bylo zařazeno na program díky vedení Pražského jara v rámci Stravinského dramaturgické linii festivalu . Záslužné bylo na tom především to, že se posluchači mohli seznámit s málo hraným kusem, jež má nepochybně své kvality. Bohuslav Matoušek a Petr Adamec , jenž odvedl u klavíru během celého koncertu obrovský kus práce, se s touto skladbou potkali poprvé a měl jsem pocit, jakoby se s ní neztotožnili a zodpovědně hledali významové dominanty díla, které osciluje mezi neobarokem, neoklasicismem a ohlasy skladatelova ruského období. Nelze říci, že by provedení nebylo dobré, ale práce obou umělců na interpretačním uchopení skladby jistě tímto provedením neskončila. Možná i tato jemná koncepční nejistota zapříčinila, že Stravinskij vypadal vedle Martinů a Francka jako chudý příbuzný. S úspěšným festivalovým hostováním se Bohuslav Matoušek rozloučil čtyřmi přídavky (Massenet, Martinů, Dvořák).
