Koncertu francouzského klavíristy Pierra-Laurenta Aimarda jsem se nemohl dočkat a vybral jsem si ho záměrně. Přiznám se, že už pohled na jeho dramaturgii a dosavadní zkušenosti s tímto pozoruhodným umělcem mne lákaly k návštěvě. Cyklus klavírních recitálů, které v Ostravě pořádá Janáčkova filharmonie, patří k oblíbeným koncertním řadám a nejinak tomu bylo i v pondělí 20. ledna, kdy Aimard vystoupil před slušně zaplněným sálem.
Je to skvělý muzikant a mimořádný hudební vizionář, zaznělo o Aimardovi mnohokrát z takových adres jako je například Wall Street Journal. Francouzský pianista je považován za jednoho z nejlepších beethovenovských interpretů, nebojí se zahrát jako přídavek Klavierstück Karlheinze Stockhausena, nezapomenutelná je jeho kreace v Ravelově Koncertu pro levou ruku s Berlínskou filharmonií pod taktovkou Pierra Bouleze a takto by se dalo pokračovat ještě hodně dlouho. Aimard nikdy nepostrádá své osobité hudební pojetí, oscilace mezi instinktem a rozumem je u něj vyvážená a přináší překvapivé momenty a nečekané nové souvislosti.
Recitál v Ostravě dvaašedesátiletý pianista zahájil skladbou Fantasia cromatica nizozemského Jana Pieterszoona Sweelincka, jedné z nejdůležitějších skladatelských osobností raného baroka v oblasti instrumentální hudby. Fantasia cromatica obsahuje jedno z nejvýraznějších barokních témat, spočívající v modu klesající chromatické řady tónů, která je zahušťována stále novými protihlasy. Proces měl na půdorysu osmi minut v Aimardově pojetí neuvěřitelnou akceleraci, výraznou tektoniku a napětí, jež vyústilo v závěrečných virtuózních figuracích a bězích. Všechny komplikované pasáže pianista vysázel s nepochopitelně volnýma rukama a mimořádně kultivovaným úhozem, který prozradil detailní promyšlenost.
Po první skladbě Aimard s mikrofonem v ruce zasvětil obecenstvo do dramaturgie svého koncertu. Vysvětlil v několika stručných větách výstižně koncepci a stylové prostředky jednotlivých skladatelů programu a pustil se do další skladby, kterou byly Shadowlines současného britského autora George Benjamina. Benjamin je jedním z posledních žáků Oliviera Messiaena, který sám mladého Brita velmi oceňoval. Cyklus šesti poměrně krátkých skladeb se stal opojnou ochutnávkou ryzí zvukové barevnosti, kterou je potřeba vnímat jinak než běžnými měřítky. Aimard si došel k nejsubtilnějším pianissimům, vyzdvihl neokázale zajímavé sonoristické valéry a neodhadnutelnou strukturu jednotlivých částí Shadowlines modeloval s nádhernou výrazovou úsporností, otesanou na samotnou tektonickou dřeň. S jakousi bezvýhradnou samozřejmostí Aimard způsobil, že po Sweelinckovi nepůsobily Shadowlines složitěji, naopak, jejich hudba pomluvila srozumitelně a aktuálně.
Podobnou, avšak barevně diametrálně odlišnou záležitostí se stala Klavírní sonáta č. 1 Albana Berga. Ta patří ještě do Bergových učednických let, kdy studoval kompozici u Schönberga. Její hypertrofovaný, pozdně romantický styl Aimard prosvětlil lehkostí a srozumitelností výkladu zahuštěné akordické sazby, sonáta vyzněla se značně nezvyklým, jakoby pročištěným a proto – zdánlivě paradoxně – tajemným nasvícením. Samostatnou kapitolou byla Aimardova paleta úhozu, jejíž barvitost a distinktivní škála se skutečně jen tak neslyší.
Po pauze zaznělo už jen jediné dílo. Sonáta č. 29, op. 106 (Hammmerklavier) Ludwiga van Beethovena je jedním z největších monumentů klavírní literatury a její interpretace oříškem každého pianisty, avšak i zde si Aimard věděl rady. Začnu tentokrát od konce, protože až po doznění posledních tónů jsem si s úžasem uvědomil, jak neuvěřitelnou tektonickou výstavbu francouzský „hudební filozof“ představil. Protikladnou dualitu Beethovenovy sonáty vyjádřil bez stopy šablonovitého přístupu ve stylu hrubé versus něžné, nebo sklíčené kontra odbojné. Hudba mu pod rukama vyrůstala z vzácné symbiózy racionálního a podvědomého principu.
Symfonickou zvukovost první věty sonáty Aimard nijak nepřepálil, ritardanda a koruny, stejně jako dravé fugato plynuly z jasně formulovaného postoje a úvahy. Úchvatné bylo Adagio sostenuto s netušenými odstíny něhy, humoru i zoufalství, z nichž se tajil dech. Jak bohaté individuální vlastnosti vytěžil Aimard z každé věty, nelze ani vypovědět. To, jak se dynamicky držel (aniž by to sebeméně uškodilo předešlým větám!) na uzdě, se projevilo ve finální větě Largo-allegro risoluto. Tak funkční a důslednou tektoniku celku jsem v této sonátě živě dosud neslyšel…
Po závěrečném Beethovenovi se nekonal téměř obligátní „standing ovation“ a bylo zřejmé, že někteří se musí s dramaturgicky neotřelým koncertem ještě trochu „porovnat“ doma. Obecenstvo bylo progresivitou skladeb evidentně trochu zaskočeno, což se odrazilo i na spíše vlažnějším potlesku, který sympatický pianista přesto rytířsky odměnil ještě dvěma přídavky.
Aimardovo proniknutí k podstatě hudebního kódu toho kterého skladatele je mimořádné. Vyděluje se tím ze zástupů dalších pianistů s obsáhlými životopisy, ale neosobním a opatrnickým přístupem. I tímto koncertem potvrdil, že je ideální tlumočník nové hudby, zasvěcený a spektakulární komentátor hudby starších epoch a člověk, který nenuceně dokáže vysvětlit zdánlivě složité. A to je velmi vzácný dar! Pověst, která Aimarda předchází, ani trochu nepřehání.
