Pro 6. abonentní koncert 24. sezony zvolila PKF Prague Philharmonia motto „Imprese a exprese“, jež měl naplnit tento program: Claude Debussy – Petite suite, Luciano Berio – Folk Songs, Ondřej Štochl – Jin,nostalgie a naděje, Ludwig van Beethoven – První symfonie C dur.
Osobností, kolem níž se vše točilo, byl venezuelsko-americký dirigent Ilyich Rivas, ani ne pětadvacetiletý mladík, jenž mi způsobem dirigování a mimořádností talentu připomněl Sergiu Celibidacheho. Už v 16 letech (!) debutoval s Atlanta Symphony a za sebou má debuty a hostování u řady zajímavých orchestrů (třeba Royal Liverpool Philharmonic) a operních scén (Glyndebourne Festival Opera). Zdá se, že svižně spěje ke světovému renomé. V dubnu 2014 hostoval v Ostravě a dovedl Janáčkovu filharmonii ke skvělému výkonu v Stravinského Svěcení jara. Podobně inspirující vedení bylo v neděli 4. února 2018 ve Dvořákově síni pražského Rudolfina. Vlastně celý večer lze nazvat „nekompromisním“ – v interpretaci, v nárocích na orchestr a převážně i v dramaturgii.
Rivasova úsporná, klidná, leč velmi vzdušná, jasná a nenápadně autoritativní gesta udělala událost už z úvodní Debussyho rané suity, která byla šťastně transformována v roce 1907 z klavírního originálu Henrim Büsserem. S překvapením jsem naslouchal, jak přesně si hrál s detaily a jak dokázal fráze vypointovat. Bylo to hravé, skoro bych to nazval šálivým obrazem světa hmyzu. Impresivní Debussy byl kouzelným kontrastem k expresivnímu Beriovi. Folk Songs je asi jeho nejznámějším opusem, oblíbeným jak u posluchačů, tak u orchestrů a mezzosopranistek. U nás dosud nejznámější byla temně hutná kreace Dagmar Peckové. Zcela jiným světem bylo pojetí Američanky Angely Brower, jejíž čistý hlas bez forze dal písním kvality, jež v této hudbě slýchávám zřídka – lehkost, výrazovou pestrost a v drobných floskulích přesnost a transparentnost; zpěv paní Brower byl delikátní a barevně noblesní. Jak skvěle postihla „vyprávění“ textů z různých koutů světa (viz skvělé výrazové rozlišení Itálie a Sicílie – z říše snů byla interpretace Mottetu de Tristura, Arménie a Ázerbajdžánu, Francie a francouzského Auvergne)! Mimochodem tak krásně vedené melodie jsem v tomto cyklu slyšel živě i na CD jen zřídkakdy. Hostování této zpěvačky bylo pro mě jedním z několika příjemných zážitků večera. Tím hlavním se mi však jeví hostování Iljiče Rivase. Stejně jako paní Brower i jeho bych rád viděl v budoucnu znovu na našich pódiích.
Ve světové premiéře verze pro vibrafon a orchestr (dělený do tří skupin) JIN – nostalgie a naděje Ondřeje Štochla byl Rivas spíše nežli inspirátorem organizátorem hudebního časoprostoru, zvukové sférické „mlhoviny“, do jejíhož jen zdánlivě chaotického, otevřeného plynutí si mohl posluchač projektovat různé pocity, nálady, názory, meditace či duchovní dimenze. Pro mě to byl silný zážitek, jenž potvrdil, jak hluboce se mýlil nedávný verdikt Cen klasické hudby, že v minulém roce nevznikly žádné výjimečně kvalitní kompozice! Pékáefka byla opět výborně připravena a evidentně si premiéru užívala. Téměř jako demiurg působil vibrafonista Martin Opršál, pro jehož interpretaci sólového partu bych vybíral jen superlativy.
I v Beethovenovi byl zvukový obraz umělecky nekompromisní. Rivas volil pro mé uši ideální tempa. Na rozdíl například od ostrých kontrastů a někdy až nepříjemných sforcát Herrewegha či Gardinera byl jeho Beethoven lehkonohý, ve zvuku měkký, dlouhodechý (nádherná tenuta). Báječné bylo finále s proměnou adagia ve svižné molto allegro. Kdybych měl označit něco z tohoto večera za referenční, tak by to byl beze vší pochyby tento Beethoven. Přesto jsem se při cestě domů nemohl zbavit myšlenky, že místo klasické dramaturgické konstanty, která jistě publikum uspokojila a zazněla v Praze bezpočtukrát, měla PKF – Prague Philharmonia v souznění se svým kreditem odvážného, průkopnického tělesa dopovědět motto koncertu a zakončit večer nějakou impresivní či expresivní hudbou, přičemž mě napadala jména jako třeba Adès, Eben, Nyman, Kurtág, Messiaen, Dun…
