Smyčcový sextet Zjasněná noc dokončil Arnold Schönberg v roce 1899 (v roce 1917 jej přepracoval pro smyčcový orchestr). Ve stejné době vznikala 4. symfonie jeho přítele Gustava Mahlera, který tehdy triumfoval jako umělecký ředitel vídeňské Dvorní opery. Obě díla spolu na první pohled nesouvisí, přesto příznačně odrážejí podivnou atmosféru konce století. Možná i to bylo důvodem, proč Zdeněk Mácal provádí celý život Zjasněnou noc v maximálním obsazení (16 primů). Pak totiž najednou zjistíte, že oba skladatelé měli v tomto období hodně příbuzných silokřivek. Provedení s orchestrem FOK bylo vskutku mimořádné (15. a 16. 4., Obecní dům Praha). Schönberg sice ztratil na komorní intenzitě jednotlivých partů, zato nabídl nádhernou stavbu melodických oblouků, výrazových vln a přímo opojnou nástrojovou krásu. Orchestr hrál báječně a citlivě reagoval na každou dirigentovu expresi. Tímto pojetím vznikl nečekaný svorník s Alpskou symfonií Richarda Strausse. S touto opulentní apoteózou přírody, zvukově barevnou lázní pro uši (a vlastně i oči) jsem měl vždy problém. Obdivoval jsem mistrovskou instrumentaci, ale mnohomluvnost a popisnost mě odváděly od vnímání čistě absolutních kvalit hudby. Protože stejně jako je pro niterný prožitek zbytečná mimohudební berlička Smetanovy Mé vlasti nebo Dvořákových symfonických básní, tak je třeba u Alpské symfonie vnímat jen její hudební kvality. Téměř hodinu trvající symfonický oblouk Mácal skvěle vystavěl, všechny nástrojové skupiny hrály ten večer excelentně a já poprvé propadl kouzlu této hudby.
