Dramaturgická podoba symfonických koncertů na přelomu roku se již nejspíše v českém koncertním teritoriu ustálila: Česká filharmonie preferuje pestrou silvestrovskou směsici prskavkového orchestrálního potpourri kombinovaného s výstupy hvězdných instrumentálních a vokálních sólistů. Rezidenční orchestry v Praze (FOK) a Brně (Filharmonie Brno) sáhly na Nový rok po osvědčené Smetanově Mé vlasti, která nenadchne, ani neurazí, působí poněkud jako z nouze ctnost, ale slavnostnost počátku občanského roku rozhodně propůjčí (Brno), nebo osvědčených a v podstatě tradičních Dvořákových Slovanských tancích (FOK). V Praze se v nich představila česká dirigentka žijící v zahraničí Olga Machoňová Pavlů, o inovaci se tak postaral alespoň gender. Janáčkovu filharmonii Ostrava a jejího uměleckého šéfa Förstera zaměstnávaly 1. 1. 2017 povinnosti v zahraničí, takže již tradičně odložila novoroční koncert do týdnů následujících po prvním lednu. Otázkou zůstává, zda je tomu tak ku prospěchu a spokojenosti domácího publika, na něž letos čekala až 13. 1. Orffova Carmina burana.
PKF – Prague Philharmonia povystoupila z osvědčených dramaturgických mantinelů a přišla s konceptem, který je kombinací všech výše uvedených dramaturgických strategií, aniž by je kopíroval, a který roubuje český repertoár s dobře známými díly světové klasiky a neotřelými sólisty. Těmi se tentokrát stali první hráči orchestru, ať již mám na mysli koncertního mistra Jana Fišera (housle), nebo Lukáše Pospíšila (violoncello). Ve Dvořákově houslovém a violoncellovém koncertu je doprovodili kolegové z PKF pod taktovkou šéfdirigenta a uměleckého ředitele Emmanuela Villauma, který se ovšem prezentoval spíše v roli spolehlivého rutinéra než oduševnělého demiurga s ambicemi vnést do slavnostního novoročního koncertu vlastní umělecký kapitál. (Máslo na hlavě má i autor těchto řádků, který si nechal kvůli nespolehlivosti pražské dopravy ujít vstupní Smetanovu Vltavu a do Rudolfina dorazil až na Dvořákův houslový koncert s Janem Fišerem.) Vnucuje se přirozeně srovnání Fišerova výkonu s kreací kolegy Pospíšila, který se sólovými ambicemi netajil již v Bělohlávkově éře PKF, kdy s orchestrem zaznamenal Dvořákovu violoncellovou drobnost Rondo (2000). Violoncellový koncert je však současně prubířským kamenem i soustem, na něž nestačil (alespoň podle mého názoru) sólistův nástroj, od střední polohy zanikající ve zvukovém předivu, byť komorně obsazeného orchestru. Pospíšilovi dvakrát nedopomohl ani šéfdirigent Villaume, který si s dynamickým vybalancováním partitury, která proti smyčcům a klasicistnímu obsazení dechů staví tři pozouny s tubou, hlavu příliš nelámal. Dynamické disproporce poznamenaly obě krajní věty a nebyly k sólistovi dvakrát shovívavé, zvláště když Pospíšilova hra stavěla více než na sebeprezentaci na komunikaci s ostatními, hlavně dřevěnými dechovými nástroji. Co by bylo předností u egoisticky dravého sólisty, není výhodou u hráče uvyklého kolektivní hře bez nutné dávky sólisticky bezohledné agrese.
Proto se pro mě vrcholem večera stalo přece jen provedení koncertu houslového s Janem Fišerem, kterého lze v sólové úloze potkávat zatím častěji než Lukáše Pospíšila. Na jeho straně stála i sama kompozice, homogenněji instrumentovaná v přirozenějším obsazení klasického orchestru bez oné netolerantní baterie pozounů, pikoly a tuby. Fišerovy sólové ambice (nemluvě o těch probouzejících se dirigentských) jsou známy a jsou slyšitelné. Zjevně disponuje i o třídu lepším nástrojem než kolega Pospíšil a Villaumovo doprovázení nezakrývalo sólový part jako v případě mladšího koncertu violoncellového. Fišerovi bych udělil vavříny onoho večera i za pointování frází a snahu propůjčit dílu, které nyní prožívá na domácích, a hlavně světových pódiích pravou renesanci, vlastní interpretační rukopis. Ve Fišerově výkonu se tak přeci jen ke slovu přihlásil onen český živel, který novoročnímu koncertu PKF propůjčil název. Bude dobře, když u něj zůstane i v následujících sezonách, kdy se mohou dostat ke slovu i členové dechové harmonie.
