Napsat klasickou kritiku na koncert Bobby McFerrina ? Nemožné. I když je to koncert se členy České filharmonie ? Marná sláva, stále nemožné. Takže jinak. Bobby McFerrin – hudebník, jehož instrumentem je hlas a jehož žánrem je hudba. Dva koncerty v Rudolfinu, na pódiu cimbálová muzika, jazz band a filharmonici nejen hrající, ale i zpívající. Uprostřed nich na židli Bobby McFerrin s šálkem čaje na stolečku vedle sebe, s naprosto klidným výrazem, který občas naruší jemný úsměv. Sál plný lidí, nadšených, křičících (!), naprosto uvolněných (!!) a hlavně, bez tištěného programu v ruce (!!!). Nikdo totiž neví, co přesně se bude dít, a na to Rudolfinum opravdu není zvyklé. Žijeme v době, kdy vládne přesná hranice mezi tím, kdo je hvězda a kdo platí za to, aby se na ni mohl přijít podívat, mezi tím, kdo stojí na pódiu a kdo smí tiše poslouchat a dbát na to, kdy může tleskat. A v této době se občas ozve hlas, který upozorňuje na prvotní formu hudby, na rituální funkci, na znějící něco, co může poslouchat i vytvářet každý. McFerrin samozřejmě není objevitel ani vynálezce improvizace, ale má neuvěřitelný dar spojovat skrze ni posluchače různých žánrů po celém světě, ukazovat jim, jak si užít přítomný okamžik (hudební i nehudební, to je fuk!) a jak si z maličkostí udělat velkou radost. A tak se po jednom tropickém červnovém dni může stát, že celé Rudolfinum se přihlouple směje a při tom zpívá právě vzniklou skladbu: „It’s hot, It’s hot, It’s hot…“
