Krátce po skončení festivalu Pražské jaro byla Smetanova síň Obecního domu v Praze svědkem dvou zajímavých koncertů s německou hudbou. Prvním byl večer Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK 5. 6. V Mahlerově 4. symfonii G dur vytáhl dirigent Zdeněk Mácal silou své osobnosti orchestr na mezinárodní úroveň. Všichni hráči pozorně plnili jeho požadavky a snažili se podat co nejlepší výkon. Už jenom pozorovat, jak nebylo houslisty, který by defenzivně odehrál svůj part rozvalen na židli, bylo příjemnou změnou. „Wunderhornová“ filozofická meditace tak měla důstojnou prezentaci.
Protějškem Mahlera byly Čtyři poslední písně Richarda Strausse, v nichž sólový part zpívala Andrea Danková . Její hlas se jen nesnadno prosazoval přes barevně plný orchestrální zvuk. Tentokrát to však nebylo vinou disciplinovaných Pražských symfoniků. Příjemný soprán poněkud deformovalo tučné vibráto, jež bych očekával od zpěvačky značně pokročilejšího věku. Musím konstatovat, že hlubinné emoce na posluchače zrovna neútočily.
V programu jsem bohužel nemohl přehlédnout jazykové neohrabanosti a věcné chyby (dirigent pro společnosti Decca, DG a podobně nenatáčí a už dávno není v jejich katalogu; firmou Koss Classics je asi míněn label Koch Classics).
Také Symfonický orchestr Českého rozhlasu zařadil do programu koncertu dne 10. 6. Richarda Strausse – symfonickou báseň Don Juan . Nakonec to bylo nejlepší číslo večera. Jak říkal Zdeněk Nejedlý – bylo ve zlatém seku. K provedení Mahlerových Písní potulného tovaryše si pozval dirigent Vladimír Válek barytonistu Ivana Kusnjera , jenž svou hlasově zralou a pečlivě připravenou interpretací potvrdil výsostné postavení v české pěvecké elitě. Závěrečná Brahmsova 2. symfonie D dur pak měla vyvážené proporce a očekávanou důstojnost.
