Dirigent Ion Marin se představil 2. a 3. února na abonentních koncertech České filharmonie v Rudolfinu v repertoáru, který od něj v Praze neslýcháme často. Na úvod to byla bouřlivá předehra k Wagnerově rané opeře Rienzi , při které jsem se neubránil myšlence na Meyerbeera. Od prvních tónů hrál orchestr soustředěně a snažil se plnit bohužel pouze letmo naznačené představy pana Marina. Škoda, že jej nepřiměl k větší diferenciaci zvuku.
Provedení Mozartova Koncertu pro lesní roh a orchestr č. 4 Es dur K 495 bylo vrcholným zážitkem večera, hlavně zásluhou jako vždy skvěle hrajícího Radka Baboráka . (Mimo jiné si dovolil taková kouzla, jako dvojzvuky v kadenci 1. věty nebo jemné detaily v „bezklapkové“ malé alpské fantazii, kterou kvůli bouřlivému aplausu přidal.) Škoda, že na programu nebyly čtyři Mozartovy hornové koncerty!
Druhá část večera patřila Johannesu Brahmsovi. Nejdříve to bylo Trio Es dur op. 40 v problematické úpravě Miloše Boka a na závěr Variace B dur na Haydnovo téma op. 56a . Volbu Tria chápu jen jako vstřícné gesto vůči panu Baborákovi, jinak není důvod jej uvádět, neboť originál je nepoměrně lepší a nepotřebuje žádnou „opravu nebo úpravu“. Možná kdyby pan Bok měl genialitu Maurice Ravela, ale tu nemá. Instrumentačně hluchá místa v první i druhé větě nešlo neslyšet. Intimita fantastické hudby zmizela. Co se týká sólistů, tak disproporce mezi Radkem Baborákem a houslistou Daliborem Karvayem byla drtivá. Pan Karvay má slušnou techniku, dobrý tón, ale ne pro Českou filharmonii, kde hostují umělci úrovně Hilary Hahn, Julie Fischer, Joshuy Bella, Midori nebo Gila Shahama. Jeho těžkopádná, málo ušlechtilá hra byla nudná. Kdyby tentýž part hrál dva metry od něho sedící koncertní mistr Josef Špaček, byl by výsledek bezpochyby zajímavější.
Variace B dur přinesly jiný svět – plnost instrumentace a zvuku jak smyčců, tak dechů. Jen jsem měl problém s tektonikou skladby a výhrady mám k jednotlivostem (Variace I, V a VII). Jestliže ČF usiluje o maximální výkony srovnatelné s orchestry, se kterými se srovnávat chce, tak by měla zvát na takovýto repertoár jiné dirigenty, než je Ion Marin. Přes velkou snahu orchestru zůstal koncert v rovině standardu.
