Koncertní život České republiky zrovna neoplývá mimo specifické rámce festivalů písňovými recitály, z kterých by člověk odcházel ohromen a potěšen. Není místo na úvahu o důvodech, že máme v této oblasti tak zoufale málo interpretů mezinárodní úrovně, nicméně sopranistka Simona Houda-Šaturová mezi elitu určitě patří. Vrchovatou mírou to potvrdila na koncertu cyklu Komorní hudba Koncertního jednatelství FOK 7. 2. v pražském kostele sv. Šimona a Judy. I když se v kostele ve dnech třeskutých mrazů pořadateli nepodařilo dosáhnout příjemné teploty, tak program „Kouzelné noci“ plný prostor rozehřál a většina lidí pochopila, že je svědkem u nás něčeho mimořádného. Koncert měl sice svoje mouchy, jako třeba občas zastřené nejvyšší a nejhlubší tóny, jemné intonační nedokonalosti v Schumannovi, které ale zavinila spíše zima v sále a tím i ne vždy absolutní koncentrace zpěvačky, než chyby v technice, místy nejistá hra instrumentalistů (snad i zde byla na vině teplota), ale jako celek to byl večer pražskojarní festivalové úrovně.
Zpěvačka ukázala, že má jasnou vizi a když je jí dána svoboda, tak umí být dramaturgicky náročná. Jestliže jste si dosud mysleli, že německou píseň umí zpívat jen Magdalena Kožená, Dagmar Pecková a čas od času i Roman Janál nebo Richard Novák, tak k nim patří i paní Houda-Šaturová. Na úvod dala tři méně známé kousky od Schuberta – Ständchen , Romanze a báječně provedená perla An die Nachtigall . Kouzlo noci bylo silně přítomné i v Mendelssohnovi – Auf Flügeln des Gesanges (báječné!), Der Mond , Nachtlied , Im Frühling , Neue Liebe . Skvělou hudbu vybrala i od Schumanna – Mondnacht z cyklu Liederkreis , Frühlingsnacht z téhož cyklu a Stille Tränen z cyklu Zwölf Lieder . To už byli lidé dostatečně „zahřátí“ a nadšení, takže náročné Hindemithovy Serenády op. 35 spolkli jako malinu. Violistka Zuzana Peřinová , hobojista Jan Hoďánek a cellista Jaroslav Matějka , jinak členové orchestru FOK, byli zpěvačce dobrými partnery a udělali pro pochopení jemné Hindemithovy hudby v rámci svých možností maximum. V Slavíkovi Albana Berga (Sieben frühe Lieder ) a třech písních Richarda Strausse (Der Stern , Die Nacht , Ständchen ) jsem nabyl pocitu, že právě svět pozdního romantismu je zpěvačce z celého programu nejbližší. Byl to bezpochyby interpretační vrchol večera. Bonusem pak byla Dvořákova pátá Milostná píseň , jejíž přednes však nepřekonal starý zážitek z podání Magdaleny Kožené nebo Bernardy Fink.
Dlužno dodat, že pozorným partnerem Simony Houdy-Šaturové byl převážnou část koncertu klavírista Pavel Kašpar , který ji v rámci teplotní reality a občas příliš bohaté pedalizace doprovázel velmi citlivě.
