Spojení dvou atraktivních faktorů v jednom večeru ještě nemusí znamenat, že se jejich atraktivita sečte nebo dokonce znásobí. Dvořákova Praha zařadila do své komorní řady recitál tenoristy Pavla Černocha a objednala si u něj provedení Dvořákovy písňové prvotiny Cypřiše.
Černoch se v posledních letech s velkým ohlasem pohybuje na světových operních scénách (Berlín, Mnichov, Paříž, Stuttgart…) a sklízí úspěch jako Lenskij v Evženu Oněginovi, Alfredo v Traviatě nebo Princ v Rusalce. Cypřiše naopak stojí na okraji Dvořákova díla; raná tvorba mladého Antonína, o níž samozřejmě badatelé tvrdí, že předznamenává budoucí mistrovství skladatelovo, ale jejíž uvedení je v první řadě dramaturgickou lahůdkou a teprve v řadě druhé posluchačským zážitkem. Dvořák později několik písní z Cypřišů překomponoval a dal tak vzniknout jedinečným Písním milostným (kromě toho ještě také klavírnímu cyklu Silhouety nebo Cypřišům pro smyčcové kvarteto), se kterými při poslechu Cypřišů posluchač chtě nechtě srovnává.
Doménou Pavla Černocha je velká kantiléna, impozantní pucciniovská melodie jako forma, kterou vyplní objemným zvukem, tmavým a kovově pevným. V tu chvíli se děje výjimečný zážitek. Což se ale nedá říct o písňovém večeru v Anežském klášteře, který na interpretovi žádal vypravěčství, hru s každým slovem, cit pro detail, práci s dynamikou a komunikaci s posluchačem. Nic z toho se bohužel nekonalo. Cypřiše by byly při své délce (celý cyklus čítá osmnáct písní a trvá kolem čtyřiceti minut), nezralosti a typickému patosu 19. století (texty Gustava Pfleger-Moravského) velkou výzvou i pro zkušeného písňového interpreta, proto nerozumím dramaturgické vynalézavosti, díky níž Pavel Černoch zpíval repertoár, se kterým má nulové zkušenosti (podle svých slov zpíval písně naposledy před dvaceti lety). Druhá polovina s výběrem písní Brahmsových (Die Mainacht, Wie bist du, meine Königin) a Straussových (Heimliche Aufforderung nebo Zueignung) vyzněla lépe, ale bohužel jen díky tomu, že se povaha hudby přiblížila naturelu interpreta, nikoli interpret hudbě. Vypravěčský talent naopak ukázal Ivo Kahánek za klavírem, což ale písňový recitál nezachrání. Přejícímu posluchači nezbývá než se těšit na Pavla Černocha při jiné příležitosti a v repertoáru, na kterém si nebude zkoušet hranice svých schopností.
