Jistě znáte slavný výrok Vránové z filmu Knoflíkaři „Neřeš, nepřepínej (a hlavně po ničem nepátrej)“. Pro recitál barytonisty Ildebranda D’Arcangela (2. 4., Obecní dům Praha) bych použil parafrázi „Neřeším, nepřepínám“. Slavný pěvec má tak bezpečnou techniku a tak zcela mimořádný hlas, že nemusí řešit žádné hudební problémy a svůj podmanivý baryton rozhodně nemusí přepínat. Vše jde jakoby snadno, jeho zpěv je normální jako voda a chleba. Večer, který báječně doprovodila Pražská komorní filharmonie (dirigent Christopher Franclin ), měl vzestupnou linii. Úvodní Mozart (koncertní árie Per questa bella mano , nevýrazná spoluúčast kontrabasisty Pavla Klečky ) a výstup z Verdiho Simona Boccanegry (Il lacerato spirito ) působil neosobně, což mě překvapilo, nicméně v árii Filipa z Dona Carla a v romanci Banca z Macbetha ukázal, proč je dnes právem řazen mezi nejvýraznější představitele svého oboru. Po pauze už byl plně „rozehřátý“. Báječně zazpíval árii a kabaletu z Verdiho málo známé opery Attila , vrchol však přišel v Mefistofelově „ďábelské“ serenádě Vous qui faites l’endomie z Gounodova Fausta . Obrovský fond v subtilním těle se snažil prodat i v další árii Mefistofela, ale nedosáhl takového účinku jako třeba Bryn Terfel nebo kdysi Cesare Siepi. Naopak famózně zapůsobil výstup Hraběte z Mozartovy Figarovy svatby .
Součástí pěvecké show byla instrumentální čísla. Předehra k Luise Millerové se orchestru povedla náramně, horší byla sóla. Verdiho Adagio pro trubku nedopadlo jak pro skladatele, tak trumpetistu Lubomíra Kovaříka příliš šťastně, o něco lepší bylo vystoupení houslisty Jana Fišera ve Wianiawského Fantasii briliante . D’Arcangelo poděkoval auditoriu za nadšený aplaus dvěma bravurně zazpívanými mozartovskými přídavky.
